Nepoučitelní - Nepoučitelní

Nepoučitelní

I.

V místnosti zavládlo tíživé ticho. Dýchání čtyř osob u stolu bylo sotva slyšitelné. Dokonce i mouchy u oken přestaly bzučet, jako by jim vývoj situace začal připadal trapný.
„Co jsi to říkal?“ zeptal se tiše muž s plavými vlasy svého tmavovlasého kolegy. Obě přítomné ženy mezi nimi těkaly pohledy. Tmavovlasý muž zvedl oči.
„Slyšeli jste. Jen ty čistokrevné.“ Světlovlasá žena nevěřícně zalapala po dechu.
„Salazare, to přece nemůžeš myslet vážně.“ Muž se na okamžik odmlčel.
„Ale jistě, že můžu, Helgo,“ protáhl. „Odmítám vyučovat nějaký mudlovský šmejdy. Jenom tím špiníme čistokrevné rody.“ Blonďatý muž vyskočil na nohy.
„Jak se opovažuješ přede mnou vyslovit ta slova,“ zařval. Salazar na něj provokativně zahlížel.
„Salazare, Godriku,“ ozvala se poslední, tmavovlasá, žena, „uklidněte se prosím.“ Oba se na ni naráz otočili.
„No totiž… jistě Roweno, máš pravdu.“ Godrik Nebelvír se opět posadil, stále však zlostně zahlížel na Zmijozela. Ten se ani nehnul.
„Salazare,“ zopakovala Rowena tiše. Neochotně se posadil.
„Takže fajn,“ ujal se slova Nebelvír. „Jestliže si může Salazar vybírat studenty, ať je po jeho. Já budu učit jenom ty nejstatečnější ze všech. Bez ohledu na krev.“ Helga obrátila oči vsloup.
„Tohle už vážně přeháníte,“ pronesla, „vždyť se chováte jako malí kluci.“ Godrik se obrátil na ní.
„Prosím, jsi na řadě. Vyber si, jaký děcka k tobě můžou jít.“
„Ale to je absurdní,“ vykřikla, „v Mrzimoru budou vždy vítáni všichni bez rozdílu.“ Než se Nebelvír otočil k Roweně, nepatrně se na ni pousmál.
„A co ty,“ pokračoval, „Havraspár taky zavrhuje nečistokrevné a mudly?“ zeptal se jedovatě.
Žena zašilhala po Zmijozelovi. Upřeně zíral do zdi a nikoho z nich nebral na vědomí.
„Já…“ vykoktala. Nebelvír zvedl obočí. „Já chci ty nejdůvtipnější,“ dostala ze sebe. Godrik pomalu přikývl.
„Jistě… naprosto chápu. Tebe Salazare se ptát nebudu. Tvůj postoj je víc než zřejmý.“ Zmijozel trhl hlavou.
„To tedy je.“ Nebelvír se znovu zatvářil vztekle.
„Bože můj, vždyť to jsou mrňavý děcka. Ty je vážně chceš třídit?“ Zmijozel nasadil vypočítavý výraz. Nebelvír rozhodil rukama. „Jak myslíš, ale pamatuj, že na tohle nezapomenu.“ Tentokrát vyskočil ze židle Zmijozel.
„Chtěl jsem se dohodnout a žáky do toho netahat,“ štěkl, „ale tohle odmítám poslouchat.“ Vztekle vyrazil ke dveřím. Godrik, Helga i Rowena ho celou jeho cestu sledovali. Zmijozel se však neohlédl a práskl za sebou dveřmi. Rána se místností rozezněla jako výstřel z děla.
Nebelvír si zajel rukama do vlasů.
„Proč se pořád musí chovat takhle,“ vyjel naštvaně. „Jsem odpornej,“ vzdychl pak, „je to přece přítel.“
„Není to tvoje vina,“ chlácholila ho Helga, „za všechny ty rozepře si může Salazar sám.“ Rowena stále mlčela.
„Řekni mi, co dělám špatně?“ stěžoval si Nebelvír dál. „Bývali jsme nejlepší přátelé, tak proč to teď všechno musí končit hádkou.“
„Říkám ti, že chyba není v tobě,“ opakovala Helga. V podobném duchu pokračovali několik následujících minut. Rowena jim nevěnovala přílišnou pozornost, proto překvapeně vzhlédla, když zaslechla své jméno.
„Cože? Co jste říkali?“ zeptala se roztržitě.
„Ptal jsem se, co si o něm myslíš ty, Roweno,“ vydechl Nebelvír otráveně. Ztuhla. Upřímně nenáviděla, když měla formulovat názor na své přátele.
„Musíme to teď řešit?“ zeptala se.
„Ano musíme,“ pronesla Helga důležitě, „protože nevíme, jak daleko to může zajít.“ Rowena protočila oči vsloup.
„Nuže?“ nedal se odbýt Nebelvír.
„Já… já nevím.“ Vstala od stolu a vyšla na chodbu za Zmijozelem. Helgu a Godrika nechala u stolu samotné.

II.

Přízemní bradavická chodba byla tichá a klidná – do zahájení vyučování zbývaly ještě tři dny. Salazar Zmijozel pomalu procházel Velkou síní směrem ke sklepením a vychutnával přitom onu atmosféru. Prošel kolem přesýpacích hodin, jejichž úkolem bylo informovat koleje a stavu jejich bodů a čistě pro vlastní uspokojení nechal lusknutím prstů spadnout do zmijozelské baňky hrstku smaragdů, zatímco ty ostatní zely prázdnotou. Spokojeně se usmál.
Na budování hradu se podílel spolu se svými třemi přáteli a společně si také odpřísáhli věrnost. Jenže teď nikdo nechtěl své přísaze dostát, chladně ignorovali jeho varování ohledně příjímání nečistokrevných studentů a celkově podrývali jeho názory, kde se jen dalo. Jejich oblíbenou metodou bylo klasické přehlasování. Jistě, u Godrika a Helgy ho to nijak zvlášť nepřekvapovalo, ale chováním Roweny byl mírně zklamán.
Ještě před několika měsíci byl Godrik jeho nejlepším přítelem a důvěrníkem, zatímco Rowena patřila neodmyslitelně k Helze. Jenže teď… teď se mnohé změnilo. Od chvíle, kdy se s Nebelvírem poprvé otevřeně pohádal, našel spojenectví právě u Roweny. Helga, jak se dalo očekávat, začala raději utišovat Godrika. Nikdy neměla nic, co by se dalo pokládat za samostatný názor, ale nyní neřekla prakticky nic jiného než to, co chtěl Nebelvír podle ní slyšet. V tom byla Rowena jedinečná – vždy se snažila rozumně propagovat to, co podle ní bylo správné, byť by to mělo znamenat její konec.
Zmijozel scházel schodištěm do svých sklepních komnat a v hlavě si znovu přehrával uplynulý rozhovor. Souhlasila s ním. Roweně se také určitě nelíbilo přijímat ke studiu mudly, proto si také vybrala ty ‚nejdůvtipnější‘. Dobře věděla, že tak se do její koleje jen tak nějaký mudlovský šmejd nedostane. Znovu si připomněl Nebelvírův kyselý výraz a nedokázal potlačit úšklebek. Určitě si to musel uvědomit. Všiml si, jak po něm Rowena nerozhodně zašilhala. A potom se odvrátila, do obličeje jí spadl závoj lesklých, tmavých vlasů a zakryl tak krásnou tvář s jasně zelenýma očima, sršícíma bystrostí a důvtipem, plnými rty…
Vtom narazil do sloupu a vzpamatoval se. Lehce potřásl hlavou a snažil se urovnat si myšlenky. Ne, o těchto věcech skutečně momentálně přemýšlet nechtěl. Zaplašil v mysli Rowenin obraz, zamumlal krátkou formuli, která chránila jeho komnatu před vetřelci a vstoupil dovnitř.
Jeho pracovna, spojená s oddělenou ložnicí, byla vzdušná prostorná místnost. Zdi měla vybarvené na zeleno, s občasnými stříbrnými liniemi. Nad mahagonovým psacím stolem, umístěným u zadní stěny, se skvěl zeleno-stříbrně vyvedený erb, znázorňující hada.
Zmijozel zašeptal jediný povel v hadím jazyce, hádek otevřel tlamu a vyplázl jazyk a zrušil tak další bezpečnostní opatření, chránící jeho stůl. Ztěžka dosedl do pohodlného křesla za ním a na okamžik zavřel oči.
Jeho komnata se nacházela několik úrovní pod povrchem země, při hranici s Černým jezerem. Kdykoliv začalo pršet, dešťové kapky, narážející na vodní hladinu, začaly vydávat rytmický zvuk, rozléhající se celou místností. Podle tlumených ran a hlasitého bubnování usoudil, že začal nejen déšť, ale i bouřka. Ještě chvíli zůstal uvolněně sedět se zavřenými víčky a naslouchal příjemnému zvuku.
Po chvíli oči otevřel… a málem nadskočil leknutím. U dveří stála Rowena a celou dobu ho zkoumavě pozorovala. Zmijozel se spěšně zvedl.
„Promiň, já… jen jsem tě neslyšel vejít,“ vykoktal. Žena se usmála.
„Klepala jsem, ale přes ten rámus jsi mě ani slyšet nemohl .“ Zmijozel mávl rukou.
„Omlouvám se. Pomáhá mi to na odreagování.“ Pobaveně přikývla.
„Nepochybuji, že po dnešku ho potřebuješ.“ Náhle se zatvářila vážně. Zmijozel unaveně přikývl.
„Ohraná písnička. Od těch dvou už mě nic nepřekvapí.“ Gestem vyzval Rowenu, aby se posadila. Popošla blíž ke stolu, ale stále zůstávala stát.
„Možná jsi jim to neměl oznámit takovým způsobem,“ řekla zamyšleně. Zmijozel se zamračil.
„Co tím myslíš?“ zeptal se. Rowena zavrtěla hlavou.
„Víš to moc dobře. Godrik s Helgou nenávidí výrazy jako ‚mudlovský šmejd‘. Nemohl jsi čekat, že by tě potom poslouchali.“ Odmlčela se.
„Neposlouchají mě ani tak,“ odsekl. „Oni zkrátka chtějí zaplnit školu mudly a zničit tak celou kouzelnickou rasu. Na moje varování neberou ohledy. Ale jednou přijde doba, kdy na světě nezbude jediná čistokrevná rodina. Všichni budou křížení s mudly.“ Dramaticky se odmlčel. Rowena se opět usmívala.
„Víš přece, že to tak dopadne ať už chceme, nebo ne. Čistokrevných rodin, jak říkáš, není tolik, aby se mohli donekonečna rodit zase jen čistokrevní.“ Zmijozel se tvářil rozmrzele.
„Ale jde to oddálit.“ Rowena k němu přistoupila blíž a ztlumila hlas.
„Ty jsi vážně nepoučitelný, že?“ vydechla pobaveně. I přes burácející déšť Zmijozel dobře slyšel každé její slovo. „Víš Salazare, je to právě tvá paličatost, která tolik dráždí Godrika.“ Usmál se.
„Ty jsi přece stejná.“ Přikývla a přistoupila ještě blíž. Nyní je od sebe dělilo sotva pár centimetrů. Zmijozelovi se z její blízkosti zamotala hlava. Opět začal víc než cokoliv jiného vnímat její rysy, obličej, pohyby…
„Zkus se prosím ovládnout,“ vydechla. „Určitě je na mě vidět, že ne všechny názory těch dvou se mi zamlouvají, ale já si dokážu svůj vztek schovat a vypustit ho, až když je po nebezpečí.“ Vzájemně se provrtávali očima. Potom se Rowena znovu usmála.
„Měl jsi je vidět, když jsi odešel,“ šeptla a stěží přitom skrývala úšklebek. „Myslím, že na Godrika přátelství pořád platí, tak toho využij, dokud se dá.“ Zmijozel mlčel. Obával se, že kdyby se teď pokusil promluvit, stejně by ze sebe nedostal žádnou smysluplnou větu. Rowena od něj pomalu odstoupila.
„Tak, teď si jdu vylít na nebohém nábytku ve své ložnici své dojmy z dnešní porady. A myslím, že jich nebude málo.“
Když zamířila ke dveřím, měla rty stále zvlněné do mírného úsměvu. U dveří se zastavila.
„Dovolila jsem si odebrat tvé koleji veškeré její body,“ pronesla pobaveně. „Není třeba ještě více dráždit naši čestnou Helgu.“ S těmi slovy vyšla na chodbu.
Jakmile odešla, sesul se Zmijozel zpátky do křesla a vrátil se ke své původní činnosti. Tentokrát se však k Roweně zatoulal myšlenkami úmyslně.

III.

Godrik Nebelvír rázoval po místnosti tam a zpátky, sledován Helzinima šedýma očima. Venku pomalu začínalo pršet a déšť rychle přecházel v bouřku. Počasí jakoby přesně vystihovalo náladu v místnosti po skončení porady. Nebelvír se zastavil u okna a vyhlédl na rozlehlé školní pozemky. V dáli se matně rýsoval Zapovězený les a kus od něj se leskla hladina Černého jezera. Někde pod těmi masami vody teď ve své komnatě osamoceně sedí Salazar a stejně jako on přemýšlí o jejich chování. Zarazil se. Přemýšlel, o tom nepochyboval, ale rozhodně nebyl sám. Dobře věděl, kam Rowena zamířila po svém odchodu z místnosti…
„Jistě, šla za ním,“ ozvala se mu za zády Helga, jakoby mu četla myšlenky. Nebelvír se k ní obrátil.
„Ano,“ řekl, „jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně.“ Helga se zvedla a přešla místnost k němu. Zahleděla se ven.
„Myslíš, že jsem dnes uvažoval špatně?“ zeptal se jí Nebelvír náhle. Helga neodtrhla oči od provazců vody, které padaly k zemi.
„Myslím, žes uvažoval tak, jak Salazar očekával,“ řekla pak. „Dobře věděl, jak zareaguješ.“
„No právě,“ přikývl, „a právě to mě vede k další otázce – proč se takhle chová? Proč používá ty svoje výrazy?“ Na chvíli zmlkl.
„Tak na to neznám odpověď,“ řekla Helga smutně. „Je to umíněnec a paličák.“ Odmlčela se. „Stejně jako Rowena.“
Chvíli jen mlčky stáli vedle sebe. Helga stále hleděla z okna ven a Godrik zase upřeně zíral na židli, kde ještě před chvílí seděl Zmijozel.
„Neznepokojuje tě,“ zeptal se pak tiše, „že jsou si v tolika ohledech podobní?“ Helga neurčitě pokrčila rameny.
„Jestli myslíš názory, stěží jim to právě my dva můžeme zazlívat.“ Nebelvír zavrtěl hlavou.
„To samozřejmě také, ale já myslel spíše… povahově.“ Tentokrát se k němu Helga konečně otočila čelem. „Nenapadlo tě někdy… no…“ Nebelvír se rozpačitě odmlčel. „Jako, že oni dva se svými kolejemi, mají tak nějak… blíž ke špatné straně?“ Znovu zmlkl, jako by mu jen myšlenka na něco takového připadala trapná a možná dokonce děsivá. Helga se na chvíli zamyslela.
„Chápu, jak to myslíš,“ řekla. Znovu vyhlédla ven z okna. Po nebi právě sjel klikatý blesk a s ohlušující ránou projel jakýmsi stromem v Zapovězeném lese. Strom se okamžitě vzňal plamenem. Povzdechla si.
„Salazar je sice přítel, ale mám obavy, že by mohl být i nebezpečný. A Rowena… je až nebezpečně inteligentní. Kdyby se rozhodli spojit proti nám, bylo by to… přinejmenším těžké.“ Nebelvír hlasitě zasténal.
„Proboha,“ řekl, „vždyť jsme se jen trochu nepohodli kvůli přijímání studentů a my už tu plánujeme následky zrady a vzpoury.“ Zavrtěl hlavou. „Ne, nejspíš jsme se jen nechali unést. Možná by mohli být nebezpeční, ale držíme za jeden provaz. A to se přece nezmění.“ Helga přikývla. Z hájenky u lesa teď vyběhl školní šafář – motácký kouzelník ve středních letech – a zjevně obhlížel prozatímní škody, napáchané bouří. Čtyři bradavičtí zakladatelé na tom byli obdobně. Helga se od okna odvrátila.
„Nejspíš půjdu k sobě,“ oznámila a pomalým krokem zamířila ke dveřím. „Uvidíme se u večeře.“
Dveře za ní zaklaply. Nebelvír ještě chvíli nerozhodně postával u dveří a přemýšlel, co by měl teď udělat. Nakonec vyšel na chodbu za ní a vydal se po schodišti ke své ložnici.

IV.

Poté, co Helga vyšla ven a vzpamatovala se z dusivě tíživého vzduchu uvnitř místnosti, vydala se chodbou vpřed. Nemířila však do přízemí, nýbrž do havraspárské věže. Neslibovala si od toho žádné velké naděje, ale zkusit to musela.
Zrychlila krok a prošla tajnou zkratkou, skrytou za jedním z brnění. O pár vteřin později se vynořila o dvě patra výš. Dál již pokračovala oficiální cestou, tedy po schodišti. Zatímco po něm stoupala nahoru, dvě další pod ní začala bez varování měnit svou polohu. Helga zavrtěla hlavou. Rowena se občas dostávala do extrémně veselé nálady a během těchto stavů vymýšlela jeden ztřeštěný nápad za druhým. Pohyblivá schodiště byla právě jedním z jejích dílek. Kdykoliv se dostala do podobné nálady, přidělávala některé mizející schůdky nebo dveře tak, aby se otevíraly jen za předpokladu, že je o to slušně požádáte. Nebyly to špatné nápady, ale rozhodně byly zdržující.
Helga vystoupala do sedmého patra a pokračovala dál do věže, patřící havraspárským. Opět zvolnila krok. Rowenina komnata se nacházela jen o něco výš než společenská místnost jejích studentů, čili přímo v podkrovních prostorách.
Když Helga vystoupala až ke dveřím, zajištěným několika kouzly, stěží popadala dech. Upřímně nechápala, proč si ona i Godrik vybrali svá místečka v těch nejvyšších bodech hradu. Veškerým setkáním tam se snažila vyhýbat, jak se dalo. Nepatřila právě mezi nadšené fanoušky běhu do schodů.
Došla ke dveřím a hlasitě zaklepala mohutným, bronzovým klepadlem. Nic se nestalo. Zkusila to znovu. Odpovědí jí bylo jen ticho. Zkusmo do dveří zatlačila. Z klepadla se ozval melodický hlas.
„Žel bohu, majitelka komnat není přítomna. Zkuste se zastavit později.“ Hlas utichl. Helga se zatvářila rozmrzele. V ruce stiskla hůlku.
„Alohomora,“ šeptla. Dveře zůstávaly zavřené, ale klepadlo znovu ožilo. Jeho monolog se však změnil.
„Cizinče, ty, co stojíš zde,
marně mrháš svojí pílí,
přístup dál je ti odepřen,
tedy jdi, je-li ti život milý.“
Helga se zamračila. Jistě, to byla celá Rowena. Vše bezpečně zajištěno, citáty zveršované. Jak jinak. Jak tak stála naproti dveřím a mířila na ně hůlkou, ozval se za ní důvěrně známý hlas.
„Co tu děláš, Helgo?“ zeptala se Rowena tiše. Měřila si ji nesouhlasným pohledem. Helga rozpačitě mlčela. Rowena stroze přikývla. „Takže mě s Godrikem kontrolujete,“ prohlásila jedovatě. „A předpokládám, že Salazara taky.“ Helga vzhlédla.
„Vážně?“ zeptala se. „A podle čeho tak usuzuješ?“ Tentokrát zrozpačitěla Rowena.
„Nezapírej Helgo, samozřejmě jste spolu zůstali ještě dobu sami a rozebírali jste všechny možné i nemožné teorie, týkající se Salazara nebo mě.“ Mluvila klidným, vyrovnaným hlasem, z něhož však poznatelně čišel chlad. „Stejně jako vždycky.“
„Nemáš pravdu,“ šeptla Helga. Rowena se nevesele zasmála.
„Myslíš? Já zas říkám, že by sis měla lépe střežit mysl.“ Helga se roztřásla vzteky.
„Jak… jak ses mohla opovážit… použít na mě nitrozpyt?“ Stěží ze sebe dokázala tu myšlenku vymáčknout. Rowena se však netvářila ani přinejmenším provinile.
„Mrzí mě, co si o nás s Godrikem myslíte,“ řekla pak. „Samozřejmě na tom není ani zrnko pravdy, jestli jsi přišla kvůli tomu.“ Helga zrudla.
„Jsem tu kvůli něčemu jinému.“ Rowena se zatvářila ironicky překvapeně.
„Co se střežení mysli týče,“ začala Helga, „myslím, že je to spíš tvůj problém.“ Tentokrát se Rowena zatvářila nechápavě. „Tedy tvůj a Salazarův, abych byla konkrétnější.“ Rowena stále nereagovala. Dokonalá herečka, pomyslela si Helga. Se vším tím svým důvtipem si dávno mohla snadno odvodit, o co jí jde. Ale prosím, jak chce. „Nepůjdeme raději dovnitř?“ navrhla. Rowena od ní neodtrhla pohled, ale zamumlala několik formulí. Vzápětí dveře zaskřípěly a otevřely se. Obě ženy vstoupily dovnitř.
Helga trávila s Rowenou v této místnosti mnoho času, takže ji nijak nepřekvapila, ovšem někoho, kdo by do ní vkračoval poprvé, by zaručeně uchvátila svou nápaditostí. Celá okrouhlá místnost se nacházela v podkroví, takže byla prakticky celá obložená do dřeva. Ze tří oken rozsetých po obvodu se dovnitř vlévalo denní světlo. I tady bylo jasně slyšitelné bubnování deště. Pracovní stůl uprostřed byl posetý nejrůznějšími svitky, magickými předměty a nyní na něm spočíval také starý, špičatý klobouk. U Roweny však nešlo o nic podivného. Nejspíš se stal obětí některého z jejích experimentů. Ve stěně za stolem byl esteticky umístěn modro-bronzový erb s havraspárským orlem. Na rozdíl od svých kolegů se Rowena nevyžívala v předvádění svých kolejních barev, ovšem většina látek a podobných ozdobných věcí modro-bronzové zbarvení nepostrádala. Vedle hlavních dveří se nacházeli ještě jedny, vedoucí do její ložnice. Jednoduché a praktické. Hlavní zvláštností však byla drobná, barevná zrcadla rozsetá v okolí oken. Pokaždé, když zasvítilo slunce nebo měsíc, zalila pracovnu třpytivá duha. Nyní však uvnitř zůstávalo stejně ponuro, jako ve zbytku hradu.
Helga se usadila v jednom z křesel s modro-bonzovým potahem. Rowena ji napodobila.
„Nuže, co máš na srdci?“ zeptala se Rowena trochu uštěpačně. „Přesněji řečeno, z jakých důvodů se staráš o obranu mé mysli?“ Helga se zatvářila dotčeně.
„Nechtěla jsem tě špehovat“
„O tom nepochybuji,“ prohlásila Rowena ironicky. Helga si povzdechla.
„Kde jsou ty časy, co jsme si bezmezně důvěřovali?“ zeptala se. Rowena neodpověděla. Přesto Helga poznala, že i ji to zevnitř užírá.
„Tak fajn,“ začala Helga, „dneska, když se tě Godrik ptal, jaké studenty chceš do své koleje, zdála ses mi poněkud roztěkaná a kromě toho jsi před odpovědí střelila pohledem po Salazarovi a teprve potom odpověděla. A chytře se vyhnula otázce krve. Což mě docela zaujalo. Měla jsem pocit, že proti mudlovským studentům nic nemáš.“ Zkoumavě si ji prohlížela.
„Samozřejmě, že ne.“ Rowena protočila oči vsloup.
„Já vím, ale nějak se mi to nezdálo. Takže jsem…“ povzdechla si, „ano, použila jsem nitrozpyt. Chtěla jsem se jen ujistit.“ Rowena se ušklíbla.
„Stačilo se zeptat,“ ucedila.
„Já vím,“ opakovala Helga, „a taky mě udivilo, že sis nevšimla, že ti někdo kontroluje myšlenky.“ Odmlčela se. Rowena si ji měřila neutrálním pohledem.
„Když jsi zamyšlená, stěží se dokážeš soustředit na něco jiného,“ řekla opatrně. Jistě, že věděla, na co Helga naráží. Byla to až křišťálově jasné.
„Zajímavé,“ přikývla Helga. „Většinou si takovýchhle věcí všímáš okamžitě za jakékoliv situace. No, ale jednou už jsem v tvé mysli byla, takže mi stěží mohly uniknout tvoje aktuální myšlenky. Omlouvám se, ale už to nešlo zarazit. Neříkám, že to, co jsem viděla, bylo nějak překvapivé. To, že už delší dobu držíš se Salazarem nijak netajíš a to, že sis s ním chtěla co nejdříve promluvit mě nijak nezaskočilo…“ odmlčela se. „Koneckonců, jsme na tom s Godrikem stejně.“
„Fajn, tak o co ti tedy jde?“
„Ale no tak, Roweno. Chtěla jsem tě spíš varovat.“ Helga znovu zrudla. „Totiž… já ani nevím, jak mě to napadlo, ale… dobře, tak dobře. Díval se přece úplně jinam, vypadal, že přemýšlí o něčem úplně jiném…“ Rowena nepotřebovala dlouho přemýšlet.
„To, že špehuješ mě, bych ještě překousla. Ale proč Salazara? Ten se snad vyjádřil jasně, ne?“ Helga se tvářila bojovně.
„Taky si vůbec nehlídal mysl,“ podotkla, jako by Rowenu neslyšela. „Vím, že jsem to neměla dělat, ale čistě mezi námi, myslel na skutečně zajímavé věci.“
„Nepovídej?“ procedila Rowena bez špetky zájmu.
„Ale ano. Myslel totiž na tebe.“ Nejspíš čekala, že jí bůhvíjak zaskočí. Rowena si pohrdavě odfrkla.
„To je mi ale zajímavost,“ protáhla ironicky. „Nějak jsi nejspíš pozapomněla, co jsi říkala před chvílí.“
„Ale kdepak, Roweno, kdepak… nemyslel na tebe jako na spojenkyni. Podrobnosti ti líčit nebudu, ale mám pocit, že se v Salazarovi skrývá dosud neobjevený básník,“ usmála se. Rowena si ji dál prohlížela.
„Přišla jsi mě tedy varovat před případnými básněmi?“ zeptala se ironicky. Helga se zasmála.
„To ne. Chtěla jsem ti říct, aby sis dala pozor na Godrika.“ Rowena překvapeně zamrkala. Helga přikývla.
„Neřekla jsem mu to, nejsem pitomá, ale ani teď se mu to vaše spojenectví moc nelíbí. Obává se, že by na tebe mohl mít Salazar špatný vliv. A taky si myslí,“ pokračoval přes Roweniny protesty, „že jestli z nás má někdo blízko ke zlu, jste to vy dva.“
„To si vážně myslí?“ zeptala se nevěřícně. Na klid a vyrovnanost dávno zapomněla.
„Říkám ti to proto, že jsi stále má přítelkyně a stále ti důvěřuji. Godrik vám samozřejmě věří a především ho rozčiluje, že nesouhlasíte s jeho názory, ale stejně jsem si říkala, že bys to možná ráda věděla.“ Rowena přikývla.
„To ano. Díky.“ Chvíli mlčela a potom se usmála. „Přestaneme se vzájemně přehlížet, jsi pro? Ty rozepře už mě přestávají bavit.“ Helga úsměv opětovala.
„To nejsi jediná.“ Na okamžik opět zavládlo ticho, tentokrát se však zdálo, jako by někdo z obou žen sejmul nějaké těžké břímě. Dýchaly a tvářily se mnohem uvolněněji.
„Smím se tě na něco zeptat?“ zeptala se Helga potom.
„Povídej,“ vyzvala ji Rowena líně. Přesně, jako za starých časů. (Které byly mimochodem staré sotva tři měsíce.)
„Co je doopravdy mezi tebou a Salazarem?“ Rowena se tajemně usmála.
„No já nevím… chceš převyprávět celý románek? Do detailů? Včetně romantických procházek, zamilovaných slůvek a dramatičnosti skrývání našeho vztahu?“ Helga se rozesmála.
„Takže opravdu nic?“ Rowena pokrčila rameny.
„Jak říkám.“
„Ale líbí se ti,“ nedala se odradit Helga. Rowena za zatvářila naoko dotčeně.
„Jestli se mi líbí? Děláš si legraci? Dobře, vezmu to popořadě. Štíhlá, mužná postava. Elegantní gesta. Občas dokonce elegantní řeč. Delší tmavé vlasy – mimochodem ideálně dlouhé, v ideálním účesu –, pohledný obličej, zářivě modré oči… znáš někoho, kdo by se mu mohl vyrovnat?“ Helga se se smíchem zamyslela. „Možná… nevím.“
„Ne? Tak můžeme rozebrat Godrika.“ Helga se rozesmála ještě víc.
„Na rozdíl od Salazara svalnatý, s delšími světlými vlasy. Oči oříškově hnědé barvy.“
„Máš pravdu, nejsme na tom tak špatně. Zato chudinka Jisnnová od Munga. Ta je celý den zavřená v kanceláři s tím starým dědkem.“ To už se rozřehtaly obě.

Uplynula více než hodina od chvíle, co společně vstoupili do Roweniny pracovny. Venku se mezitím setmělo a bouře ustala. Na nebe se vyhoupl srpek měsíce a pracovna se zalila stříbřitou mlhou, odráženou ze zrcadel.
„Měli bychom pomalu vyrazit na večeři,“ podotkla Helga. Rowena přikývla.
„Tak půjdeme. Měli bychom si vychutnat jeden z našich posledních volných večerů než se tu zase objeví další učitelé se zástupy studentů.“ Helga přejížděla pohledem její stůl.
„K čemu ti je ten klobouk?“ zeptala se pak.
„To uvidíš,“ řekla Rowena s úsměvem. „Chci vám to předvést ještě dneska večer.“
Helga se dál neptala. Nemělo to cenu. Pokud Rowena z Havraspáru neodpověděla zpříma hned, byla jen malá naděje, že příště to dopadne líp.
Obě ženy se zvedly. Rowena ještě popadla klobouk a poté vyšli z místnosti.
Pomalu scházeli po četných schodištích hradu do přízemí, když do nich málem vrazil pospíchající školník.
„Oh… omlouvám se,“ vyhekl.
„Stalo se něco?“ zeptala se ho Helga opatrně. Školník byl starší, popudlivý muž, který hrad sice miloval, ale nenáviděl přesčasy a práci navíc, což dával najevo hlasitými protesty.
„To tedy stalo,“ přikývl školník sípavým hlasem. „Koupelna dívek ve druhém patře,“ řekl důležitě, „už zase byla plná bláta. Nemám tušení, kdo tam mohl být, ale rozhodně po sobě neuklidil.“
Obě ženy si vyměnily zamyšlený výraz. O tomhle už slyšeli. Prakticky celé letní prázdniny byl v oné koupelně často nacházen nepořádek, většinou obyčejná špína z bot. I to však dokázalo školníka vytočit, protože se jednalo o práci navíc v době, kdy měl údajně odpočívat. Ještě více ho rozčilovalo, že viník stále nebyl dopaden. Helga a Rowena se při jednání o onom případě příliš dobře bavily než aby vymyslely nějaké řešení. Godrik se omezoval pouze na to, že utěšoval rozhněvaného školníka a Salazara nějaká špína navíc nejspíš nezajímala vůbec.
„Hmm… jistě,“ Rowena se snažila, aby se nerozesmála. „Tak to zatím ukliďte a potom, až bude čas, si o tom promluvíme.“ Pokračovala na cestě dolů, následována Helgou a stihla ještě zaslechnout, jak školník nadává a lamentuje.
„Měla ses alespoň pokoušet předstírat, že tě to zajímá,“ pokárala Rowenu Helga pobaveně. Rowena se ohlédla. Školník už byl pryč.
„Kvůli němu? Spíš bychom mu měli snížit plat.“
Konečně dospěly až ke konci schodiště a prošly obrovskými dveřmi do Velké síně. Byla to prostorná místnost s pěti dlouhými stoly. Jeden z nich stál včele, zbylé čtyři byly rozestavěné vedle sebe ve zbylém prostoru. Strop, začarován do podoby skutečného nebe, byl dnes večer jasně ozařován měsícem. Kolejní stoly zely prázdnotou, ale u Čestného stolu vpředu již seděli dva muži, každý na židli co nejdál od toho druhého. Oddělovala je dvě volná místa. Helga protočila oči vsloup.
„Podívej se na ně,“ pobídla Rowenu, „jsou vážně nemožní. To že mají být slavní ředitelé Bradavic?“ Rowena se ušklíbla.
„Bradavice že mají nějaké ředitele? Myslela jsem, že jen ředitelky.“ Obě se zasmáli.
Godrikovi a Salazarovi zřejmě neuniklo, že jejich kolegyně spolu přicházejí v přátelské náladě. Godrik tázavě zvedl obočí a vyměnil si pobavený pohled se Salazarem. Když si to oba uvědomili, urychleně odvrátili zrak jinam.
Obě ženy zatím došly až ke stolu a posadily se. Helga vedle Godrika a Rowena vedle Salazara.
„Doufám, že na nás nečekáte dlouho?“ zeptala se Rowena s úsměvem. Zavrtěli hlavou. „To je dobře, protože jste se mohli klidně připojit k nám a uzavřít příměří.“ Ani jeden z mužů nedal najevo, že ji slyšel. Rowena si vyměnila pohled s Helgou.
„To by snad stačilo, ne?“ vydechly obě naráz. Nebelvír i Zmijozel překvapeně vzhlédli.
„Co se vám dvěma zase nelíbí?“ zeptal se Nebelvír znuděně.
„Tak já ti to tedy povím,“ vyjela Rowena nečekaně ostře a na okamžik tak vyvedla všechny z rovnováhy. „Mám pocit, že už máme všichni dost těch hádek ohledně přijímání studentů. A jde to vyřešit. Ale proto, že vy dva jste až odporně ješitní a nedokážete se sami usmířit, se nikdy k ničemu nedojde. Zítra se svolá další porada, zase se všichni pohádáme a zase se nikam nepohneme.“
Nebelvír si ji zamyšleně prohlížel, jako by ji spatřil poprvé v životě, zatímco Zmijozel pozoroval suk ve stole, jakoby ho ohromně zaujal. Nikdo z nich nepromluvil.
„Zase nic?“ Rowena se pomalu přestávala ovládat. Sáhla do kapsy pláště a hodila na stůl pomačkaný, kouzelnický klobouk.
„Co to má být?“ To bylo poprvé ze celý večer, co Zmijozel promluvil.
„To je Moudrý klobouk,“ prohlásila Rowena s jistou pýchou v hlase.
„Aha, tak už přesně vím o co jde.“ Rowena si Zmijozela změřila ledovým pohledem než pokračovala.
„Očarovala jsem ho a to docela složitě. Má teď jednu poměrně zajímavou vlastnost, kromě toho, že mluví, samozřejmě.“ Vítězně se odmlčela. „Vidí každému člověku do duše.“
U stolu vládlo ticho. Ne, že by tomu předtím bylo jinak.
„A to nám bude k čemu?“ zeptal se Nebelvír téměř bez zájmu. Pokud Rowena nebyla vytočená předtím, teď už rozhodně ano.
„Víš co?“ vyštěkla, „zjisti si to sám.“ Mrštila kloboukem jeho směrem. Nebelvír se na okamžik zatvářil zmateně. Rowena se zvedla.
„Moment, kam jdeš?“ zeptal se.
„Kamkoliv,“ vřískla, „jen co nejdál od vás, dvou ignorantů, kteří si nedokážou přiznat vlastní chyby a raději by se rozčtvrtili než by se vzájemně omluvili.“ Prošla celou síní a černý plášť za ní mírně povlával. A i když už byla daleko z doslechu, nemohla se zbavit dojmu, že ve chvíli, kdy řvala na Godrika se Salazar docela dobře bavil.

V.

Klid a ničím nerušené ticho. Světlo měsíce a slabý svit svíček. Místnost byla provoněná jemnou vůní kadidla. Venku za okny byla krajina pokrytá tmou a ozářená tisícem hvězd.
Vtom příjemnou atmosféru narušilo tlumené zaklepání na dveře. Rowena rozmrzele zvedla hlavu. Dnes už skutečně neměla nejmenší náladu se s někým hádat. Upřímně zadoufala, že je to Helga a mávla hůlkou na dveřím, aby je otevřela. Omyl.
„Roweno.“
„Salazare.“
„Ještě jsi vzhůru?“
„Jak vidíš.“
„Hmm…pravda.“ Rowena zavrtěla hlavou.
„Tenhle rozhovor rozhodně nepostrádá na duchaplnosti a věcnosti, ale co kdybychom ho nahradili nějakým, ze kterého bych se něco dozvěděla.“ Salazar se usmál.
„Dobře. Tak co bys chtěla slyšet?“
„Důvod, proč jsi přišel.“
„Těch je víc.“
„Tak to vezmi popořadě.“ Povzdechl si a pomalu přešel k jednomu z nízkých oken.
„Právě jsem šel z nebelvírské věže, tak jsem si říkal, že se zastavím.“
„Ale?“ Rowena ho sledovala opřená o svůj stůl. „Zase jste se pohádali?“
„Ne. Usmířili.“ Překvapeně vzhlédla.
„Teprve teď? Dali jste si na čas. Tři měsíce hádek… hrůza.“
„Nebylo to jen moje vina,“ bránil se Salazar.
„Jistě, tak co dál?“
„Co tím myslíš?“ zeptal se zmateně.
„Říkal jsi, ž těch důvodů je několik. Takže, co dál?“
„Jo, jistě. Přinesl jsem ti ten klobouk.“ Vytáhl Moudrý klobouk z kapsy pláště. „Všichni jsme ho o večeři zkoumali, ale nikdo nepřišel na to, k čemu je.“ Rowena klobouk převzala.
„To mě nepřekvapuje,“ utrousila.
„No a třetím důvodem je Helga,“ pokračoval. Rowena zamrkala.
„Co je s ní?“
„Dneska při večeři jsem ji přistihl, jak se na mě pokouší použít nitrozpyt.“ Roweně zacukalo v koutcích úst.
„Copak máš snad co skrývat?“ zeptala se se zájmem. Odfrkl si.
„Po jídle jsem s ní hodil přátelský rozhovor…“
„Chceš říct poté, co odešel Godrik.“ Nezareagoval.
„…rozhovor a ona mi laskavě prozradila, že to nebylo poprvé.“ Rowena pokrčila rameny.
„Nechystáš přece státní převrat, takže nějaký malý náhled do tvé cenné mysli snad není žádná tragédie. Nebo se pletu?“ Došla k němu a opřela se vedle něj o parapet.
„Ty jí to snad schvaluješ?“ zeptal se nevěřícně. Ohlédl se na ni. Už zase u něj stála tak nebezpečně blízko. Odtrhla zrak od krajiny za oknem a pohlédla mu do očí. Krátkou chvíli jeden druhého propalovali pohledem. A pak náhle – žádný z nich neměl tušení, jak se to seběhlo – stáli s hlavami skloněnými u sebe ve vášnivém polibku. Trvalo to několik sekund, minut či snad hodin. Pak se od sebe odtrhli. Rowena znovu vyhlédla z okna.
„Takže… ehm…“ Salazar si odkašlal. „No, takže to bylo všechno.“ Ani v nejmenším nedávali najevo, že se před chvílí něco stalo. Rowena přikývla.
„Jsem ráda, že jste si s Godrikem dali konečně pokoj.“
„Nejspíš bylo načase.“
„A Helgu neber vážně,“ poradila mu Rowena pobaveně.
„Pokusím se,“ prohlásil rozmrzele. Vydal se ke dveřím. Ve chvíli, kdy jimi procházel se ohlédl. Krátce se na sebe usmáli. Potom zmizel v chodbě a Rowena znovu osaměla.

VI.

„To je k nevíře,“ vydechla ráno po snídani Helga pobaveně. Spolu s Rowenou sledovali Godrika a Salazara, kteří se k nim blížili a srdečně se něčemu smáli.
„Ještě včera to byli rivalové na život a na smrt a dneska se chovají, jako by se nechumelilo.“
Celá čtveřice se setkala.
„Dobré ranko, dámy“ pozdravil je Godrik rozverným hlasem. Helga a Rowena si vyměnily zmučený pohled. Bylo skvělé, že se všichni zase usmířili, ale jakmile byli Godrik a Salazar spolu, nikdo si nemohl být jistý, zda se nestane obětí některého z jejich žertíků. A právě teď se tvářili, že k něčemu takovému nemají daleko. Salazarovi jejich chování neušlo.
„Klídek, chystali jsme se jenom na školníka,“ řekl zvesela. Rowena nadzvedla obočí.
„Chystali jste se?“ zeptala se. Než však kdokoliv stačil odpovědět, ozval se z protější chodby chraplavý výkřik. Helga prudce otočila hlavu. Za rohem se překvapivou rychlostí vyřítil starý školník.
„Ha, tady jste,“ vyjekl, když spatřil ředitele. Doběhl až k nim. „Takhle by to tedy nešlo,“ zasípěl a popadl jednou rukou Godrika a druhou Salazara. „Možná jsem jenom moták, ale takhle se ke mně chovat nebudete.“ Oba muži stěží skrývali pobavení.
„A hmm… co se stalo?“ zeptal se Salazar.
„Tak vy se ještě ptáte,“ vyjekl stařec. „Už zase jste očarovali všechna košťata. Začnou mě mlátit, kdykoliv se jich jen dotknu.“
„Ale ne,“ vydechl Salazar soucitně. „My bychom něco takového přece nikdy neudělali.“ Školník pěnil vzteky. Otočil se k Roweně.
„Slečno Roweno, vy mi musíte pomoct.“ Rowena vzhlédla.
„Já? Ne-e, já musím ještě něco zařídit…“ Školník pustil oba muže a popadl ji za loket.
„Nikomu z těch dvou se nedá věřit,“ sípěl, „ztěžují mi pracovní podmínky, jak jen mohou.“ Začal ji postrkovat směrem do chodby, ze které původně vyšel.
Rowena se ohlédla. Všichni tři její přátelé stáli ležérně opření o zeď a s pobavením je pozorovali. Ušklíbla se.

„Tady,“ ukazoval školník dychtivě na jeden z přístěnků na košťata, když došli do úzké, tmavé chodby. „Jen se na to podívejte,“ hulákal.
Rowena opatrně pootevřela dvířka. Nic se nestalo. Sáhla na jedno z košťat. Opět nic. Otočila se ke starému muži.
„Obávám se, že se vám jen něco zdálo,“ řekla otráveně.
„Ale ne,“ vykřikl, „přísahám, že mě předtím mlátila, kdykoliv jsem se přiblížil.“ Vztekle popadl koště. To se ani nepohnulo. Školník se zatvářil bezradně.
Rowena se rozhlédla po chodbě. Zazdálo se jí, že za jedním ze závěsů zahlédla pohyb.
„Tak co myslíte, slečno?“ nedal se školník odbýt.
„Nic. Všechno je v pořádku. Takže teď běžte zkontrolovat tu koupelnu ve druhém patře.“
Muž na chvíli vztekle vykulil oči a poté se odšoural pryč.
Rowena zamířila k závěsu, za nímž – jak dobře věděla – se skrývala tajná chodba, vedoucí o patro výš. Jediným pohybem ruky závěs rozhrnula.
„Je vám osmadvacet. Pořád vás baví ho šikanovat?“ Godrik rozesmátě přikývl.
„Je to celkem zábava,“ řekl.
„Vždycky se krásně rozvzteká,“ doplnil ho Salazar vesele. Ztuhl. „Juj, vrací se,“ vyhrkl, popadl Rowenu za ruku a zatáhl ji za závěs.
Školník dorazil zpět k přístěnku a rozhlédl se. Potom ho opatrně otevřel a hbitě skočil po jednom z košťat. V tu chvíli Godrik zamumlal několik krátkých slov. Nebohému školníkovi se koště vyrvalo z rukou a začalo ho honit po chodbě.
„Slečno Roweno,“ zařval muž zděšeně a obrátil se k útěku. Godrik a Salazar se se smíchem sesuli na podlahu.
„Skvělý chlapík, ten náš školník,“ dostal ze sebe Salazar. „A hele, nějak mu otrnulo,“ poznamenal. Školník skutečně už zase spěchal zpátky směrem k nim.
„Přesně tady to bylo,“ vykřikoval na někoho, kdo se neochotně vlekl za ním.
„Ale no tak, to jedno koště už jsem přece zneškodnila,“ vydechla Helga otráveně.
„Já chci vidět viníky,“ ječel školník, „vím moc dobře, že to byli profesoři Nebelvír a Zmijozel.“
„Tak v čem je problém, když víte, že to byli oni.“
„Jen si z toho dělejte legraci, ale já vím, že tady někde jsou.“ Helga se tvářila rozmrzele.
„A co chcete, abych teď já udělala?“
„Slečna Rowena sice o můj problém nejevila zájem, ale vy odsud neodejdete, dokud ty dva nenajdete.“
Trojice skrytá za závěsem rozhovor se zájmem poslouchala.
„Má výdrž,“ uznala Rowena, teď už taky se smíchem. „Ach… sakra.“
Helga nejspíš dále nehodlala naslouchat školníkovým stížnostem a roztržitě mávla hůlkou. Bohužel zrovna směrem k závěsu, který se s lehkým zašustěním svezl k zemi a odhalil trojici viníků. Školník vztekle vytřeštil oči.
„Slečno Roweno?“ Žena se provinile zvedla. Školník chvíli postával na místě, jako by se nemohl rozhodnout, co udělat. Po krátké chvíli se na podpatku otočil a vznešeně odkráčel pryč.
„To se vám zas povedlo,“ Helga protočila oči vsloup. „Právě jsem potřebovala opravit klepadlo na dveřích.“ Oba muži se vyškrabali na nohy.
„Myslíte, že nám dneska ještě někdo udělá oběd?“ zeptal se Godrik, jako by si právě uvědomil všemožné následky svého počínání. Helga mávla rukou.
„Nenapravitelní,“ vydechla pobaveně.

VII.

Ve znamení přátelství uplynul zbytek letních prázdnin a nadešel den návratu studentů. Čtyři bradavičtí ředitelé právě seděli v pracovně Godrika Nebelvíra a zaujatě diskutovali.
„Tak co,“ ozval se náhle Nebelvír. „Povíš nám, Roweno, konečně, k čemu je ten tvůj klobouk?“ Rowena zašátrala v kapse pláště.
„Myslíš tenhle?“ zeptala se a položila ho na stůl. „Myslela jsem, že zrovna ty na to přijdeš.“ Godrik se zamračil.
„Nic?“ zeptala se Rowena zklamaně. „Fajn, byl byste někdo tak laskav a nasadil si ho na hlavu?“ Salazar odmítavě zavrtěl hlavou.
„Díky, myslím, že si seženu lepší.“ Zářivě se na něj usmála.
„Skutečně? Jsi hodný, že mi to pomůžeš předvést.“ Než stačil začít protestovat, narazila mu Rowena klobouk na hlavu. Salazar se zatvářil znechuceně.
„Zmijozel,“ vykřikl klobouk náhle až sebou všichni trhli. Salazar si ho serval z hlavy.
„Zná moje jméno,“ poznamenal. „To je sice milé, ale co s tím?“ Rowena protočila oči vsloup.
„Až doteď jsem měla pocit, že ti nechybí jistá inteligence, ale nejspíš jsem se pletla.“ Všichni mlčeli. Rowena si povzdechla. „Vzpomínáš, Godriku, jak jsi onehdy mluvil o něčem, co by studenty neomylně zařazovalo do jejich kolejí?“ Přikývl. „Říkal jsi tenkrát něco o amuletu nebo kouzlu povahy. Já to vyřešila kloboukem.“ Konečně se zdálo, že všichni pochopili, kam míří.
„Vidí člověku do duše?“ zeptala se Helga užasle. Rowena přikývla.
„A kromě toho je docela chytrý,“ dodala. „Když budete mít čas, můžete si s ním klidně pokecat.“ Helga vzala klobouk do ruky.
„Přemýšlíš, do jaké koleje patříš?“ zeptal se jí klobouk. Helga leknutím vykřikla.
„Ne, totiž… já vím, kam patřím.“ Klobouk se však nedal odradit.
„Někdy se mylně domníváme, že o sobě něco víme, ale vnitřek naší duše může být úplně jiný.“ Helga se obrátila na Rowenu.
„Je vidět, že jsi ho vytvářela ty,“ poznamenala kousavě. Její přítelkyně se zatvářila dotčeně.
„Nevíš, jakou dá práci, přimět takový klobouk, aby začal mluvit. Jo, abych nezapomněla, slíbil, že při zahajovací hostině si dá krátký proslov.“ Usmála se. Salazar krátce zasténal.
„Při zahajování budeme poslouchat žvásty kusu hadru.“ Rowena ho zpražila ostrým pohledem. Potom se zvedla.
„No nic, jdu se připravit na večer. Myslím, že klobouk by si u sebe měl zatím nechat Salazar. Ať se má do zařazování čím zabavit.“ Ušklíbla se na něj. Poté zamířila ke dveřím.
„Taky bych měla jít,“ ozvala se Helga.
„Víš, co mě hrozně zajímá?“ zeptal se jí Godrik. „Když se mám na něco připravit já, trvá mi to deset minut. Když se máte připravit ty nebo Rowena, potřebujete několik hodin. Zajímavý.“ Helga ho zpražila pohledem.
„Chápu. Ty na zařazování půjdeš určitě zase tak, jak tu teď sedíš.“ Nebelvír přejel pohledem svůj zašpiněný plášť.
„Nevidím v tom problém,“ řekl pak. Helga zavrtěla hlavou.
„Varuji tě! Jestli zopakuješ ten loňský trapas, Rowena i já se od vás distancujeme.“ Salazar vyprskl smíchy.
„Studenti byli nadšení,“ poznamenal.
Při loňském zařazování, když se ředitelé zvedli, aby studenty přivítali, se totiž Godrikovi stala zvláštní věc. Při zvedání se mu plášť zasekl o židli a – s pomocí čísi hůlky – rozerval se po celé délce, takže zahajovací projev musel být na okamžik odložen. Zpočátku bylo podezření na skupinku zmijozelských studentů, ovšem nikomu se nikdy nic neprokázalo. Celá historka se okamžitě stala oblíbeným studentským námětem k neustále se opakujícím rozhovorům.
„Studenti možná. Já ne,“ zavrčel Godrik. „Stejně si doteď myslím, že to udělal McPease od tebe s tou svojí partičkou.“
„Jenom se snažíš na někoho hodit vinu,“ ohradil se Salazar pobaveně. „Máš si kupovat kvalitnější oblečení.“
„No, takže já vás tu nechám samotné i s vašimi pochybnými úvahami o módě,“ usmála se Helga. „A s těmi hodinami bych to taky nepřeháněla, vzhledem k tomu, že slunce už zapadá.“ Vyklouzla ven z místnosti a zavřela za sebou dveře. Godrik zavrtěl hlavou.
„Tohle nepochopím,“ poznamenal. Salazar přikývl.
„Teď se budou hodinu radit, co si vezmou na sebe, potom začne hostina, naházejí na sebe první, co jim padne pod ruku a budou rády, že to taktak stihnou.“
„Jo, ale teď, když jsou pryč,“ rozjasnil se Godrik, „můžeme se psychicky připravit na nadcházející školní rok.“ Přešel k nízké skříňce a vytáhl z ní láhev ohnivé whisky.
„To je ta, co jsme loni kupovali na Příčný?“ zeptal se Salazar.
„Ta a žádná jiná,“ přikývl jeho společník. „Počítám, že po roce už to bude docela síla.“ Nalil oběma do křišťálových skleniček. „Tak fajn,“ pronesl Godrik slavnostně. „Na přežití tohoto roku pod vedením našich drahých kolegyň a společnosti studentů se zdravým rozumem.“ Přiťukli si.
„Hezky řečeno,“ poznamenal Salazar s úsměvem. „I když, větší důraz bych dal na ty kolegyně.“

VIII.

Rowena seběhla schody od své ložnice a zamířila do té Godrikovi. Nepochybovala o tom, že oba její kolegové tam stále ještě sedí. Se zaklepáním se neobtěžovala a vtrhla dovnitř.
„Právě jsem dostala zprávu,“ vyhrkla, „studenti by měli dorazit nejdéle do hodiny…“ Zarazila se. „Ó můj bože,“ zasyčela, „vy jste vážně pitomci.“

„Tady jsi Roweno, všude tě hledám,“ vydechla Helga zadýchaně, sotva dorazila ke sklepní učebně lektvarů. Zamrkala. „Co to děláš?“ zeptala se. Rowena vztekle zvedla hlavu.
„Protijed,“ zavrčela.
„Cože, někomu se něco stalo?“ zeptala se Helga vystrašeně.
„Ne, ale brzy se někomu něco stane,“ prskla Rowena. Potom vzdychla. „Tohle,“ ukázala na pobublávající kotlík, „má být proti ohnivé whisky.“ Helga se zatvářila zmateně.
„No, naši drazí kolegové,“ vysvětlila Rowena podrážděně. „Jak jinak, máme celkem naspěch a oni se musí přiotrávit tím svinstvem. Myslím to vážně – přiotrávit. Ani ten největší mudlovský ožrala nevydá, jako oni teď.“ Helga vyprskla smíchy.
„Ne, já nejsem překvapená.“ Rowena se zvedla se dvěma lahvičkami v ruce.
„Jdu je křísit. Jdeš se mnou?“ Její přítelkyně rozhodně zavrtěla hlavou.
„Ale kdepak, tu radostnou povinnost nechám ryze na tobě,“ prohlásila. Rowena se na chvíli zamyslela.
„A nebo bychom je mohli prostě nechat tak, jak jsou,“ řekla. „Ať si to zítra vysvětlují sami.“
„To to skutečně tak přepískali?“ zeptala se Helga se zájmem. Odpovědí jí byl Rowenin znechucený pohled.
„A co takhle vědro ledové vody?“ zeptala se se smíchem. Rowena mávla rukou.
„Můžeš to zkusit, ale hlavně pojď se mnou nebo je proberu pomocí hůlky.“ Obě ženy vyšli na chodbu, jedna se smíchem, druhá s nesouhlasným výrazem.

Když došly do obkrouhlé místnosti v nebelvírské věži, vyprskla Helga znovu smíchy. Na stole stály dvě naprosto prázdné lahve od whisky, jedna ze skleniček ležela rozbitá na zemi s obsahem vylitým na rudozlatém koberci a nakonec tu byli sami velcí bradavičtí zakladatelé. Godrik Nebelvír ležel s hlavou položenou na stole, zatímco jeho společník zjevně spadl ze židle a vstát už se neobtěžoval. Oba byli zřejmě v bezvědomí.
„Jsou to naprostí idioti,“ prohlásila Rowena znechuceným hlasem. „Tohle není klasická ohnivá whisky, ale nějaká pochybná míchanice od toho šarlatána z Příčné ulice. A i ten tu má dokonce upozornění,“ zvedla jednu z lahví, „že nápoj slouží pouze ke krátkodobému užití za účelem zvýšení energie a že ve větších dávkách má omamné nebo dokonce jedovaté účinky.“ Helga pobaveně přikývla.
„Protijed na podobný blivajz jsem se studenty míchala vloni. Škoda, že jsem tehdy všechny ty břečky vylila. Mohli jsme je teď otestovat.“ Rowena jí podala jednu z lahviček.
„Obávám se, že tohle bude fungovat správně.“ Pohlédla ven z okna na stmívající se nebe. „Musíme sebou hodit,“ řekla. „Budeme rádi, když to stihneme.“

Jako první se probral Salazar.
„A hele,“ upozornila Rowena svou přítelkyni. „Mám dojem, že tenhle pomalu přichází k sobě.“ Muž zamrkal.
„Do háje…“ vydechl.
„Přesně tak,“ přikývla Rowena. „Do háje.“ Salazar zbystřil.
„Roweno?“
„Jo, jsem to já,“ ujistila ho otráveně. „A teď by ses mohl zvednout, protože studenti už jsou v Prasinkách.“
„Vidím dvojmo,“ poznamenal.
„To je mi ale překvapení,“ utrousila Rowena kousavě. Zvuky z druhé strany stolu svědčily o tom, že i Helze se konečně podařilo Godrika probrat. Salazar se opatrně pokusil posadit. Okamžitě se však zhroutil zpátky na zem.
„Tak tohle nepůjde,“ prohlásil, „hrozně se mi motá hlava.“
„To seš na tom ještě dobře,“ ozval se Godrikův slabý hlas. Rowena se zvedla od stále ležícího Salazara a zamířila k Helze.
„To mi snad pomůžeš na nohy, ne?“ ozval se dotčeně. Znechuceně se ohlédla.
„Sám ses ožral, sám si pomoz.“ Godrik tiše zaklel.
„Kolik máme času?“ zeptal se.
„My stíháme,“ pronesla Rowena kousavě, „zato vy ne.“ Vtom se venku ozval dobře známý rachot doplněný spoustou nadšených hlasů.
„No, výborně.“ Helga obdařila oba muže zlostným pohledem. „Pojď, Roweno, jdeme na zahajování. Až budete vy dva v dostatečně reprezentativním stavu, můžete se připojit.“ Obě vyšli ze dveří.
„Co se jim zase stalo?“ zeptal se Godrik nechápavě. Salazar pokrčil rameny.
„Nevím, nestačím to sledovat.“ Pomalu se zvedl. „Ale asi bychom sebou fakt měli hodit.“ Vyrazil podél stěny k východu.
„Jo, sejdeme se dole,“ přikývl Godrik a svezl se zpátky do židle.

IX.

Velká síň se bleskově zaplňovala studenty všech pěti ročníků, které byly do školy přijaty od jejího založení. Budoucí studenti prvního ročníku zatím nejistě postávali ve Vstupní síni pod dozorem učitelky bylinkářství a vyčkávali, až bude slavnost zahájena a oni budu moci být zařazeni.
Helga a Rowena seděly vedle sebe ve zlatých křeslech u Čestného stolu a s narůstající nervozitou těkaly očima okolo vstupních vrat.
„Oni to vážně nestihnou,“ šeptla Helga své kolegyni. Ta pokrčila rameny.
„My jsme pro ně už udělali dost. Klidně tam taky doteď mohli ležet. A hele,“ ukázala prstem k vratům, „už jdou.“
Godrik se Salazarem skutečně chvatným krokem procházeli podél kolejních stolů a chabě se usmívali na studenty, které míjeli. Na obou z nich bylo vidět, že se ještě necítí ani za mák tak dobře, tak by si přáli.
„Výborně,“ konstatovala Rowena, když dosedli do svých křesel. „Upřímně jsme nevěřili, že ještě dorazíte.“ Godrik mávl rukou.
„To je jedno.“ Zarazil se. „Už zase máte obě stejný účes?“ zeptal se se zájmem.
Helga s Rowenou si vyměnily pohled. Zatímco Roweně splýval po zádech vodopád tmavých vlasů, stažených do jednoduchého ohonu, Helga spletla své světlé vlasy do dlouhého copu.
„Nesnaž se předstírat, že tě to zajímá,“ doporučila mu Rowena pobaveně. „Radši přistoupíme k zařazování.“ Pokynula hlavou profesorce, která přešlapovala s hloučkem dětí u vstupu do síně.

Ve chvíli, kdy zástup prvňáků s vystrašenými a zároveň dychtivými obličeji vešel dovnitř, světlo veškerých svíček, osvětlujících Velkou síň bylo diskrétně ztlumeno a také většina rozhovorů mezi staršími studenty ustala. Starý školník rychle naběhl s Moudrým kloboukem v jedné a trojnohou stoličkou v druhé ruce. Obojí postavil na vyvýšeném stupínku u Čestného stolu.
Profesorka se před ním i se studenty zastavila a tázavě pohlédla na Rowenu. Tak zlehka přikývla. Vzápětí se v přední části klobouku objevila trhlina podobná ústům a klobouk promluvil. Několik studentek hlasitě vykřiklo, jiní se spokojili s pouhým zalapáním po dechu či překvapeným výrazem.
„Vidíte před sebou starý klobouk,
a ptáte se, k čemu může být,
já jsem však klobouk prazvláštní,
co prozradí ti směr, kterým jít.

Nasaď si mě na hlavu,
čeká tě dlouhá štreka,
nyní však bude určeno,
která kolej tě čeká.

Možná, že Nebelvír, znáš-li klid a mír,
a chrabrost ti není cizí
či snad Mrzimor, pokud pilný jsi
a čestnost tvá je ryzí.

Možná Havraspár, kde cení se
bystrost a důvtip dost a dost
nebo Zmijozel, z kolejí poslední,
kde jde hlavně o ctižádost.

Čtyři ředitelé, čtyři koleje,
čtyři cennosti a sny,
teď přistup blíž, ať můžu říct,
jaké budou tvé další dny.“

Klobouk domluvil, uklonil se a ztichl. Od všech čtyř kolejních stolů se ozval nadšený jásot, doplněný potleskem učitelů. Salazar uznale kývl hlavou.
„Nebyla to taková snůška nesmyslů, jak jsem očekával,“ pronesl. Rowena si ho změřila pohledem.
„A to má jako být nějaká poklona? Já jen, že za moc nestála.“ Zatvářil se dotčeně.
„Jsi moc náročná. Pak už člověk vážně neví, jak ti zalichotit…“
„Co třeba tím, že teď zmlkneš?“ ozval se Godrik ve chvíli, kdy bylo vyvoláno první jméno a drobná dívenka neochotně vykročila směrem ke stoličce. Opatrně si klobouk nasadila na hlavu. Trvalo to sotva okamžik.
„Mrzimor,“ vykřikl klobouk a Helga se přidala k nadšenému potlesku svých studentů. Další, tentokrát chlapec s důstojným výrazem ve tváři, byl poslán do Zmijozelu a následovalo ještě čtyřiatřicet dalších studentů, kteří si postupně navlékali klobouk a pronásledováni potleskem odklopýtávali ke stolům svých kolejí.
Následoval zahajovací proslov, což byla zřejmě nejočekávanější část večera. Loňský incident se však nezopakoval, možná právě proto, že Godrik prakticky nespustil pohled od McPease a jeho zmijozelských přátel.
Když začala hostina, naklonil se Salazar k Roweně.
„Klobouk je sice ukecanej,“ prohlásil, „ale děsně nespravedlivej.“ Tázavě nadzvedla obočí.
„Nepovídej?“ Přikývl.
„Letos přišlo šestatřicet studentů, přičemž do mrzimoru jich šlo dvanáct, do nebelvíru deset a k nám oběma jenom po sedmi.“ Rowena pokrčila rameny.
„Bylo to rozhodnutí klobouku, takže nejspíš správné.“ Nesouhlasně si odfrkl.
„Mimochodem,“ pošeptal jí, aby je jejich dva kolegové neslyšeli, „je tu patnáct smíšených děcek, hned jedenáct mudlů a jenom deset čistokrevných.“ Pobaveně zavrtěla hlavou.
„Uklidni se, koneckonců jsou u tebe všichni z kouzelnických rodin.“
„O čem to tam debatujete?“ zeptal se o dvě místa dál Godrik rozjařeně. Nečekal na odpověď a pokračoval. „Pojďte si radši připít.“ Salazar přejel pohledem pohár, který třímal v ruce a zatvářil se znechuceně.
„Díky,“ prohlásil, „ale myslím, že dnes už mám dost.“ Godrik se zatvářil zklamaně.
„Ale Rowena se určitě přidá, že?“ zkusil to znovu. Zavrtěla hlavou.
„Medovinu nebo nic. Nehodlám dopadnout jako vy.“ Vzala do ruky vlastní číši a usmála se.
„Dneska s váma nic není,“ postěžoval se Godrik.
„Nějak zapomínáš na odpoledne,“ ozval se Salazar nesouhlasně. Godrik mávl rukou a vyprázdnil pohár na jeden zátah.
„Měl by ses mírnit,“ ozvala se Helga a odklidila z jeho dosahu láhev pro kterou se natahoval a místo ní k němu přistrčila džbán dýňové šťávy.
„To nemyslíš vážně?“ zeptal se znechuceně, když do něj nahlédl.
Než stačila odpovědět, zaplavila stůl hromada nejrůznějších moučníků a sladkostí. Studenti v lavicích pod nimi zajásali.
„Hele,“ ozvala se po chvíli Rowena a strčila do Salazara. „Kde jsou Swansonnová a Olsen?“ Stejně jako ona zapátral v lavici havraspárských a zmijozelu. Po chvíli zaklel.
„Začátek roku a s těma dvěma už je zase problém.“ Godrik, který je celou dobu poslouchal přikývl.
„Měli byste se po nich jít mrknout. Slavnost už stejně končí.“ Oba se neochotně zvedli.
„Momentálně se mi vážně nechce nahánět někde po škole dva praštěný páťáky,“ procedil Salazar vztekle.
„Na to se tě ale nikdo neptá.“ Helga se nad jeho výrazem otevřeně bavila. S kyselým obličejem kolem ní prošel, následován Rowenou a společně vyklouzli ze síně ven postranními dveřmi.

X.

Chodba, vedoucí z Velké síně byla naprosto tichá. Jediným zdrojem hluku byl smích a hovor z místnosti, ze které Salazar a Rowena před okamžikem vyšli.
Rowena si povzdechla.
„Kde myslíš, že se můžou flákat?“ zeptala se svého společníka. Pokrčil rameny.
„Nevím a je mi to jedno,“ prohlásil. „Ale vím, že Swansonnové okamžitě strhnu nejmíň padesát bodů za to vyrušení.“ Rowena se zatvářila naštvaně.
„Nějak pozapomínáš,“ zasyčela, „že ji doprovází Olsen.“ Salazar znovu pokrčil rameny.
„Proč bych měl trestat jeho? Kdyby se ze mě byl zeptal, jestli se může ulít, stejně bych mu to dovolil.“ Rowena vztekle zalapala po dechu.
„To snad není pravda. Tak abys věděl, nikomu z mé koleje se dnes večer body strhávat nebudou. Swansonnová patří ke mně a budu to já, kdo rozhodne o jejím trestu.“
„A moje děcka se trestat můžou, jo?“ Zarazil se a tázavě pohlédl na Rowenu. Ta přikývla. Oba došli ke dveřím učebny lektvarů, ze které před chvílí zaslechli zvuky. Salazar líně zatlačil do dveří a ty se se skřípěním otevřely.
Dvojice mladých lidí, kteří se k sobě ještě před okamžikem se smíchem tulili, od sebe s úlekem odskočila a zůstala provinile zírat na své ředitele.
„Ale, ale,“ prohlásil Salazar jízlivě, „už zase vy, Swansonnová.“ Rowena si odkašlala.
„Ráda bych upozornila také na přítomnost pana Olsena,“ zasyčela. Mladík se při vyslovení svého jména probral ze šoku.
„No, totiž, my…“ Dál se nedostal, jelikož chodbu zaplavil hluk svědčící o tom, že studenti se právě začali rozcházet do svých ložnic. Salazar znuděně mávl rukou ke dveřím.
„Následujte mě laskavě do mé pracovny,“ řekl a zamířil ven.
Celou cestu nikdo z nich nepromluvil, jen Rowena si měřila Salazara přísným pohledem.
Když dorazili do sklepní pracovny, uvelebil se její majitel ve svém křesle, zatímco Rowena se vyhoupla na jeho stůl. S nohou přes nohu tak shlížela na oba viníky, kterým místo k sezení zřejmě nikdo nenabídl.
„Takže,“ začala, „co nám k tomu můžete povědět?“ Hrobové ticho přetrvávalo. „Na něco jsem se ptala,“ vyjela netrpělivě. Dívka nerozhodně promluvila.
„No, my… my se moc omlouváme, paní profesorko,“ vykoktala. Žena rozšířila oči v předstíraném úžasu.
„Omlouváte se?“ zeptala se nevěřícně. Z jejího hlasu odkapávala ironie. „No, tak to naprosto mění situaci.“ Salazar si odkašlal.
„Proč jste nešli na slavnost a nikomu o tom neřekli?“ zeptal se a střelil při tom po Roweně pobaveným pohledem. Slova se ujal Olsen.
„My… mysleli jsme, že by jste nám stejně nedovolili odejít, takže…“ Rozpačitě zmlkl.
„Takže já to shrnu,“ ozvala se ředitelka Havraspáru znovu. „Dojeli jste do hradu, bez dovolení odešli ze slavnosti, zašili se spolu v učebně lektvarů a doufali, že na to nikdo nepřijde. Je to tak?“ Dívka opatrně přikývla.
„No vida,“ přikývl Salazar a stěží zakrýval znuděný výraz, „takže řešení je nasnadě.“
„Jistě,“ přitakala jeho kolegyně, „oba máte školní trest.“ Salazar po ní střelil pohledem. Zdálo se, že její návrh se mu příliš nezamlouvá.
„A abyste se netěšili na nějakou pohodičku se svým ředitelem, dostaví se slečna Swansonnová k profesoru Zmijozelovi a pan Olsen pro změnu ke mně. Zítra v osm. A teď jděte.“ Mladík po ní blýskl šarmantním úsměvem, potom popadl dívku za ruku a odtáhl ji z místnosti pryč. Salazar nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Ty si myslíš, že trest s tebou bude pro Olsena nějaký trest?“ Pokrčila rameny.
„Potřebuju vyleštit zrcadla v pracovně a on se loni ukázal jako naprostý přeborník. Stačily mu tři hodiny.“ Ušklíbl se.
„A co mám já, prosímtě, dělat se Swansonnovou?“ Mávla rukou.
„Však ty si něco vymyslíš.“ Seskočila ze stolu.
„Už odcházíš?“ zeptal se Salazar a postavil se. Přikývla.
„Máš snad něco proti?“ Pokrčil rameny a usmál se.
„Jen jsem si říkal, že ti dva mě docela inspirovali.“ Zasmála se.
„K čemu, prosímtě?“ Neodpověděl. Místo toho natáhl ruku a přitáhl ji k sobě.
„K tomuhle,“ šeptl. Naklonil se k ní a jemně se dotkl svými rty jejích. Okamžik se zdála být nerozhodná, potom však začala polibek opětovat.
Nebylo to jako tenkrát, tu noc v její pracovně. Tehdy se oba chovali plaše a snažili se ovládat. To bylo ovšem tenkrát. Nyní ho Rowena chytila jednou rukou za krk a druhou mu položila na rameno, zatímco on ji pevně svíral v náručí. Nejspíš by tak zůstali celou noc, kdyby nepřišel zásah osudu sám. Nikdo z nich neslyšel krátké klepnutí na dveře, slyšeli jen někoho vejít.
„Tak co, našli jste…“ Godrik Nebelvír se v půlce věty zarazil a nevěřícně zůstal zírat na výjev před sebou.

XI.

V místnosti jakoby se na okamžik zastavil čas. Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul. V ten moment však Rowenin instinkt zareagoval dřív než rozum.
Hůlka jí téměř samovolně vlétla do ruky a dřív než si stačila uvědomit, co dělá, vyslovila to osudné slovo.
„Obliviate,“ sklouzlo jí ze rtů. Z ruky se jí uvolnilo teplo, které se bleskově přeměnilo na stříbřitý paprsek. Na okamžik ozářil nevěřícný výraz Godrika, který útok ani v nejmenším nečekal a poté mu narazil přímo do srdce. Salazar překvapeně zamrkal.
Jeho kolega se zapotácel na místě s lehce zamlženým výrazem. Ten rychle odezněl a jeho oči získaly původní hnědou barvu.
„Tak co, našli jste je?“ dokončil větu, jakoby se nic nestalo. Salazar se ohlédl na Rowenu. Stála kus od něj, v obličeji naprosto bílá.
„Jo, našli,“ odpověděl. Godrikovi Rowenino chování neuniklo.
„Roweno, není ti něco?“ zeptal se starostlivě. Trhla sebou.
„Ne, totiž…“ vymáčkla ze sebe tenký úsměv, „jen jsem to asi přehnala s tou medovinou. Domluvím se na trestu pro ty dva a jdu si lehnout.“ Godrik s úšklebkem přikývl.
„A kdo, že nám to dneska nadával, co?“ Se smíchem vycouval ze dveří.
Jakmile za ním zaklaply, sesula se Rowena na podlahu. Její obličej postrádal veškerou barvu a v očích měla skelný výraz.
„Já proti němu pozvedla hůlku,“ šeptla, jako by se stále nemohla vzpamatovat. „Zaútočila jsem na něj.“
Salazar se posadil vedle ní a objal ji kolem ramen. Opřela si o něj hlavu, jinak však dál zůstávala naprosto strnulá.
„Nebyl to útok,“ řekl tiše. Kdyby měl být upřímný, řekl by, že to byl zákeřný úskok ve chvíli, kdy to protivník nečekal. Rowena ho skutečně překvapila – nikdy by ho nenapadlo, že by mohla být něčeho takového schopná. Nejspíš to cítila stejně.
„Musela jsem,“ šeptla.
„Mě to nemusíš vysvětlovat,“ zarazil ji pobaveně. Vydala zvuk, který by se dal nejspíš považovat za smích, kdyby ovšem postrádal svůj hysterický podtón.
„Podívej se,“ pokračoval klidným tónem, „zapomněl jen asi pět vteřin svého života. Tak na to nemysli a chovej se jako dřív.“ Pohladil ji po rameni. Rowena však zavrtěla hlavou.
„Nejde to. Tohle už nebude jako dřív.“

XII.

Dny, uplynulé od zahájení školního roku, se rychlostí blesku měnily v týdny. Listy stromů začaly s blížící se zimou opadávat a tráva byla po ránu pokrytá jinovatkou. Společně s krátícími se slunečními paprsky, jako by pomalu začínala mizet také přátelská nálada mezi bradavickými řediteli.
Toho dne se u oběda sešli tři z nich v napjaté náladě.
Helga vztekle zabubnovala prsty o stůl.
„Myslela jsem, že tohle už je za námi.“ Godrik se přestal nimrat v jídle a zvedl hlavu.
„Já si nezačal. To Salazar to zase dneska ráno vytáhnul.“
„A to jste se zase museli pohádat?“ vyjela vztekle.
„Já si nezačal,“ zopakoval ledovým hlasem.
Rowena se do hovoru nezapojovala. Pravdou ovšem bylo, že hádka, která se dnes po ránu nečekaně strhla mezi Godrikem a Salazarem neměla obdoby. S přehledem by přebila všechny ty předchozí dohromady. Oba muži si mezi sebou stačili vyměnit několik nevybíravých urážek a poté se oba s nasupeným výrazem odebrali do svých pracoven, odkud nevylezli celé dopoledne.
Helga prudce mávla hůlkou směrem k hrstce studentů, kteří se ve Velké síni dosud zdržovali. Z hůlky vyrazil horký paprsek a vytvořil kolem nich neviditelnou, zvukotěsnou stěnu.
„Takže jsme zase tam, kde jsme byli, že?“ vyjela. Rowena pohodila hlavou.
„Vysvětlili byste mi laskavě alespoň důvod vaší výměny názorů?“ zeptala se znuděně. Godrik si popuzeně odfrkl.
„Tak výměna názorů, jo?“ Rowena se ušklíbla.
„No jistě, k tomu přece patří i ty hůlky, kterýma jste na sebe mířili.“ Helga odtrhla oči od stránek knihy, kterou si před chvílí vytáhla.
„Salazar si prohlédl Godrikův seznam děcek, které bychom podle něj měli příští rok přijmout.“ Odmlčela se. „Byla tam celá třetina dětí z mudlovských rodin.“
Godrik vztekle vyprskl: „Kdyby bylo po jeho, měli bychom tu jen pár desítek čistokrevných.“ Rowena od sebe odstrčila talíř.
„A kde je teď?“ Bez zájmu pokrčil rameny.
„Nejspíš na hodině… je mi to jedno. Aspoň ho chvíli nemusím poslouchat.“ Přikývla.
„Tak já si s ním jdu promluvit.“ Helga se na ni ušklíbla.
„Tak to hodně štěstí.“

Rowena vyběhla schody k učebně obrany proti černé magii. Zevnitř se ozývaly nadšené hlasy. Zaklepala a vstoupila dovnitř.
Uvnitř v místnosti byly všechny stoly odsunuty stranou, studenti stáli po dvojicích okolo vzniklého prostoru a zaujatě poslouchali Salazara, který jim cosi vykládal. Když profesorka vešla, všechny hlavy se otočili na ni.
„No vidíte, pane profesore,“ ozval se jeden ze studentů nadšeně. Ostatní se k němu přidali.
„Ano, prosííím.“ Rowena se zmateně zarazila.
„Cože?“
„Probíráme kouzelnické souboje,“ vysvětloval Salazar pobaveně.
„A pan profesor nechce s nikým z nás předvést ukázku,“ postěžovala si jedna ze studentek.
„Ale s vámi by to určitě šlo,“ doplnil ji spolužák vzrušeným hlasem. Rowena s úsměvem zavrtěla hlavou.
„Potřebuju si jen s profesorem promluvit…“
„Takže nepřijímáš výzvu?“ zeptal se Salazar stále tímtéž pobaveným hlasem. Zarazila se.
„To myslíš vážně?“ Vytáhl z kapsy pláště hůlku a studenti nadšeně ucouvli. Rowena pokrčila rameny a vytasila vlastní hůlku.
„Doufám, že jsi je toho stihl naučit dost. Pro případ, že bys už po dnešku neměl víc možností.“ Usmál se.
„Jen klid, paní profesorka volí metodu zastrašování.“ Několik studentů se zasmálo, když ho Rowena sjela pohrdavým pohledem.
„S úklonami se nehodlám zdržovat,“ prohlásila, postavila se proti němu a mávla hůlkou, takže se před studenty snesla stříbřitá bariéra, sloužící jako ochranný štít. Salazar uznale přikývl a zaujal bojovou pózu. Nikdo z přihlížejících ani nedutal.
„Takže,“ odkašlal si, „tři… dva… jedna.“
Oba naráz vyslali za svých hůlek světelné záblesky, které se stejnou lehkostí odvrátili. Několik studentů nadšeně vykřiklo.
Rowena mávla hůlkou a vyslala proti svému protivníkovi zlatavý blesk, který Salazarovi podrazil nohy. Ten však ještě při pádu vykřikl jakýsi povel a rozzuřená kobra, která se před ním zjevila, zaútočila. Vzápětí se změnila v bronzového orla s dlouhými drápy a ten o vteřinu později vybuchl, doprovázený novým, rudým zábleskem. Rowena se prudce zatočila, aby se mu vyhnula a černý plášť kolem ní zavířil. To už se i Salazar vyškrabal zpět na nohy.
Celé publikum je s dychtivými obličeji pozorovalo.
Salazar mávl hůlkou a z té vyšlehl šedivý dým, který lehce zanikl v Rowenině štítu. Další záblesk pak pohltil zářivý portál, který Salazar bleskově vyčaroval.
Chvíli si hleděli do očí a během příští vteřiny svorně trhli hůlkami. Mocná zaklínadla, která vyslali, je oba vznesla do vzduchu a mrštila s nimi o stěnu. Hůlky jim vypadly z rukou a odkutálely se mezi studenty. Obecenstvo propuklo v nadšený potlesk. Oba profesoři se nejistě postavili.
„Nebylo to špatný,“ uznala Rowena s úsměvem, zatímco očima pátrala po své hůlce. Salazar se zazubil na studenty.
„Takže jste to viděli – chce to rychlé reakce a rozhodování.“ Z chodby k nim dolehlo zvonění.
Salazar tleskl rukama. „Takže pro dnešek končíme. Příště si to vyzkoušíte sami.“ Studenti se začali s nadšeným výrazem trousit ven a zaujatě přitom diskutovali se svými spolužáky. Salazar se shýbl pro svou hůlku a otočil se k Roweně.
„Tak o co jde?“ zeptal se. Založila si ruce na prsou.
„To se ptáš ty mě?“ Protočil oči vsloup.
„Aha, takže já jsem teď přede všemi ten největší mizera, co?“ Rowena ho probodla zlobným pohledem.
„Ano, jestli to potřebuješ vědět. Dneska jsi to skutečně přehnal.“
„A ty si myslíš, že Godrik má pravdu?“ zeptal se tiše. Na chvíli zmlkla.
„Tím si nejsem jistá,“ vzdychla pak.
„Tak vidíš,“ přikývl. „Těm dvěma to možná nevadí, ale já odmítám učit na škole, která se pomalu plní mudly.“
„Moment, co tím myslíš?“ zeptala se opatrně. Usmál se.
„Víš, přemýšlel jsem o tom… a vážnost situace mě donutila přijmout… řekněme jistá opatření.“ Zamrkala.
„A to má být co?“ Nejistě pohlédl ke dveřím.
„Něco, co jednoho dne zajistí, že kouzelným uměním se budou učit zase jen kouzelníci. A do té doby…“
„Pokračuj,“ vyzvala ho podezíravým tónem. Zasmál se.
„To se určitě dozvíš.“ Obrátil se ke dveřím do kabinetu, Rowena ho však chytla za loket.
„Co se mám dozvědět?“ vyjela naléhavě. „Co přede mnou ještě tajíš?“ Chvíli si ji zamyšleně prohlížel.
„Řeknu ti jen, že Tajemná komnata vstoupí do legend a čistokrevné rody za ni budou vděční.“
„Moment… jaká Tajemná komnata, co tím ksakru…“
„Zvoní,“ poznamenal a vymanil se z jejího sevření. „Nejspíš bys měla jít na hodinu.“ Zmizel za dveřmi kabinetu a zmatenou Rowenu nechal za sebou.

XIII.

Helga s Rowenou pomalu scházely po schodech do učebny, kde Godrik narychlo svolal poradu. Dobře věděly, že nepůjde o nic příjemného – svědčil o tom vzteklý křik, který se rozléhal chodbou. Žádná z nich si nevzpomínala, že by se kdy jejich kolegové tolik přestali ovládat. Ani jedné nebylo příliš do řeči.
Když došly ke dveřím, zastavily se. „Takže opět vstupujeme do jámy lvové,“ poznamenala Rowena uštvaným hlasem. Helga přikývla.
„To jo… takže ti přeji pevné nervy.“ Zatlačila do dveří a obě vešli dovnitř.
Godrik a Salazar stáli každý na opačné straně místnosti a probodávali se nenávistnými pohledy. Příchod svých kolegyň nebrali nijak na vědomí. Helga sebou plácla do jednoho z křesel, zatímco Rowena se opřela o zeď.
„Takže, proč jsme se sem zase museli táhnout?“ zeptala se Helga otráveně. Godrik trhnul hlavou.
„To kvůli němu,“ vztekle namířil prst na Salazara. Ten ho pozoroval nebezpečně zúženýma očima. Helga ho provrtala znuděným pohledem.
„A co zase provedl? Protože jestli tu tvrdneme zase kvůli nějakým řečem o přijímání studentů, tak…“
„Jistě, že kvůli tomu,“ zaječel Godrik. „Víte, co mi teď navrhl?“ Při těch slovech vrhl po svém kolegovi znechuceným pohledem. „Prý, abychom vyloučili všechny mudlovské studenty.“ Helga se k Salazarovi prudce otočila.
„To už si skutečně děláš legraci?“ vyjela. Pokrčil rameny.
„Pro jejich dobro. Taky by se totiž mohlo stát,“ nasadil zlověstný tón, „že už tu pro ně nebude bezpečno.“
Z hůlky, kterou Godrik vztekle popadl do ruky, odlétlo několik jisker.
„TAK DOST,“ zařval. Salazar se posunul ke dveřím.
„Ale to s vámi bohužel ani nehne, takže nemám jinou možnost. Odcházím ze školy.“ Všichni tři na něj zůstali překvapeně zírat.
„Cože děláš?“ zeptal se Godrik tiše. Salazar ho neposlouchal.
„Ale můj odkaz tu zůstane navždy. Nic s tím nenaděláte, takže nevidím důvod, proč vám o tom neříct. Takže…“ nadechl se, „vytvořil jsem Tajemnou komnatu.“
„A to má být co?“ zeptala se Helga opatrným tónem.
„To má být úkryt mého nástroje k očištění školy…“ Dál se nedostal, protože se místností rozezněla hlasitá rána z Godrikovi hůlky.
„COŽE JSI UDĚLAL?“ zaječel.
„…očištění školy způsobem,“ pokračoval Salazar klidně, „nástrojem mě nejbližším…“
Zatímco Helga a Godrik se dusili vzteky, Rowenin mozek pracoval na plné obrátky. Nástrojem mě nejbližším. Co mu bylo nejbližší? Zamyslela se. Hadi, blesklo jí hlavou. Ale přece by se nezdržoval s nějakou obyčejnou kobrou, to nebyl jeho styl. Ledaže by šlo o něco velkolepého, něco vznešeného…
Poznání jí projelo myslí, jako ostrý šíp.
„Bazilišek,“ hlesla slabě.
Helga se právě dohadovala se Salazarem a Godrik jí vehementně podporoval. Ve chvíli, kdy Rowena promluvila, všichni ztichli. Godrik i Helga na ni zůstali zírat prázdnými, nevěřícnými výrazy.
„Tak daleko by to přece nezašlo,“ šeptla Helga tónem, jako by považovala Rowenu za naprosto naivní. Godrik nejspíš hodnotil situaci.
„Salazare,“ začal potom pomalu a ohlédl se na svého kolegu. Překvapeně zamrkal.
Místo, kde Salazar ještě před chvílí stál, zelo nyní prázdnotou, ovšem zpoza pootevřených dveří se ozývaly spěšně se vzdalující kroky.
Všichni tři se tryskem vyřítili za ním. Do přízemí a potom otevřenou bránou na školní pozemky, utápějící se v temnotě. Kus před sebou spatřili zavíření pláště.
V běhu pomalu míjeli školní pozemky po celé jejich délce.
„Salazare,“ vřískla Rowena. Temná postava před nimi se zastavila.
Rowena zaslechla, jak Helga cosi znepokojeně šeptá Godrikovi a uvědomila si to také: nacházeli se mimo školní pozemky. Odtud už bylo možné se volně přemisťovat.
„O co vám dvěma vlastně jde?“ Salazarova slova patřila Godrikovi a Helze. Godrik bleskově zamrkal po Roweně, která stále kus od nich.
„Nám dvěma?“ zeptal se tiše. Všichni se jako na povel otočili na Rowenu, které taková dávka pozornosti zřejmě nedělala zrovna dvakrát dobře.
Salazar udělal krok kupředu a Godrik bleskově vytasil hůlku. Helga ho napodobila. O vteřinu později už své zbraně drželi v rukou všichni – kromě Roweny.
„Roweno, tak řekni něco.“ Helzin hlas zněl prosebně. Rowena sebou trhla.
„Co chcete slyšet?“ vyjela na ni. „Koho z vás zradím?“ Helga vyděšeně zmlkla.
Godrik si po celou dobu měřil nenávistným pohledem Salazara.
„Jenže teď přišel čas se rozhodnout,“ zavrčel.
„Ale, co to…“ vyjekl. Během krátkého okamžiku, kdy se přestal na svého soka soustředit, se Salazar lehce zatočil na místě a zmizel. Vzápětí se však objevil těsně za Rowenou, jednou rukou ji přitáhl k sobě a druhou jí přitiskl hůlku na krk. Nepokusila se bránit.
„Co to děláš?“ zašeptala jen.
„Ulehčuju ti rozhodování,“ sykl a v příštím okamžiku je vtáhl do prázdnoty oba. Godrik a Helga zůstali stát na místě a se zděšením sledovali místo, kde jejich kolegové před okamžikem zmizeli.

XIV.

„Tohle už skutečně přehnal,“ štěkl Godrik vztekle. Helga si uklidila hůlku zpět do kapsy pláště.
„Kde teď můžou být?“ zeptala se. Vztekle pokrčil rameny.
„Kdekoliv.“ Chvíli ještě postávali na příjezdové cestě k hradu.
„Měli bychom se vrátit alespoň na školní pozemky,“ řekla po chvíli Helga opatrným tónem. Godrik přikývl, popošel o několik metrů dozadu a posadil se do trávy. Na obloze se rychle posouvala mračna.
„Myslíš, že by jí mohl ublížit?“ zeptal se tiše. Helga došla blíž k němu.
„O tom pochybuji,“ řekla pomalu. Godrik se však nezdál být přesvědčený.
„Helgo, on by byl přece schopný ublížit dětem z mudlovských rodin a jestli skutečně přinesl na hrad baziliška, ohrožuje tím všechny, takže proč by…“ Helga ho však rozhodně zarazila.
„Věř mi, Roweně by nikdy nic neudělal... alespoň doufám.“ Probodl ji podezřívavým pohledem.
„Proč myslíš?“ Helga si povzdechla. Teď už nemělo smysl nic zapírat.
„Protože,“ řekla opatrně, „je do ní zamilovaný.“ Godrik ji zamyšleně pozoroval.
„Mám pocit, že o něčem podobném už jsem slyšel… nebo…“ Vtom se zarazil.
„Ó můj bože,“ vyjekl vztekle. Helga se zatvářila nechápavě. Godrik však chápal až příliš dobře – paměťové kouzlo, poutající jeho myšlenky, bylo zlomeno.

XV.

Jakmile se přemístili, Salazar spěšně spustil hůlku, kterou na Rowenu mířil. Ta se bleskově rozhlédla po místnosti, ve které se ocitli. Byla to dlouhá, spoře osvětlená síň, po okrajích lemovaná kamennými sloupy, obtočenými vytesanými hádky. Vzadu, před kamennou stěnou, se až ke stropu tyčila vysoká mužská socha.
„Kde to jsme?“ zeptala se pomalu. Být uvězněná v té temné, vlhké místnosti se jí příliš nezamlouvalo.
„V Tajemné komnatě,“ odpověděl Salazar. „Nestěžuj si, líp to udělat nešlo.“
„Momentíček,“ zarazila ho Rowena. „Jestliže jsem pořád v Bradavicích… jak to, že jsme se mohli přemístit?“ Zlehka mávl rukou.
„Pro tuto místnost platí zvláštní zákony. Řeknu ti, trvalo mi celé prázdniny než jsem to dokončil. Školník mi to věčně ztěžoval, když pořád okouněl v té koupelně.“ Rowena se stále tvářila zmateně.
„Takže… to ty jsi tam věčně dělal bordel?“
„Hmm… jo. Ta koupelna slouží jako hlavní vchod.“ Rowena vztekle praštila rukou do zdi.
„Takže ty už jsi tohle plánoval předem? Tohle místo, ty hádky, odchod ze školy?“ Pomalu zavrtěl hlavou.
„Všechno ne. Dneska se mi to nějak vymklo…“
„To vidím,“ zavrčela. Zajela rukou pod hábit a vytáhla hůlku. Salazar zpozorněl.
„Co to děláš?“ Střelila po něm strhaným pohledem.
„Co bys asi tak řekl?“ Prudce sekla hůlkou a na vlhké podlaze se z ničeho stvořilo pohodlné křeslo. Se zavřenýma očima se do něho svezla.
„A co hodláš dělat teď?“ zeptala se. Pokrčil rameny.
„Jak jsem řekl, mám v úmyslu odejít z hradu.“ Rowena otevřela oči.
„Aha, takže zmizíš někam za hranice a do konce života zůstaneš převlečený za průměrného kouzelníčka?“ procedila ironicky. Zamyšleně si ji prohlížel.
„Něco vymyslím,“ řekl pak.
„Ne, já ti povím, co uděláš,“ vyjela vztekle. „Ty se se mnou vrátíš, těm dvěma se omluvíš, řekneš, že všechny ty řeči o Tajemné komnatě sis vymyslel a zůstaneš na hradě.“
„No jistě. A budeme pokračovat, jako by se nic nestalo, co?“
„Ano,“ vřískla a vyskočila na nohy. Pomalu zavrtěl hlavou.
„Mám jiný návrh – pojď se mnou.“
„Ne, mě ten můj připadá… cože?“
„Můžeme odsud zmizet, vykašlat se na povely Helgy a Godrika…“ Prohlížela si ho jasně zelenýma očima.
„A co škola?“ zeptala se. „Co studenti? Co všechno to, co tady máme za sebou?“ Došel k ní a posadil se na opěrku křesla.
„Takže tu zůstaneš?“
„Ano a ty taky,“ zaječela a opět v ruce držela hůlku, připravenou k útoku. „I kdybych tě měla donutit, tak…“ Chytil ji za zápěstí a přitáhl ji k sobě. Hůlka jí vypadla z ochablých prstů.
„Roweno, já tu dál nemůžu zůstat, to víš. A poslední věc, kterou tady dnes hodlám udělat,“ jemně ji políbil na rozechvělé rty, „je vysekat tě z toho.“ Neměla čas zareagovat, když ji do boku zatlačila jeho hůlka. Zelené oči se střetly s modrýma.
„Imperio,“ šeptl Salazar.

XVI.

Helga pomalu v kruzích obcházela Godrika, sedícího na zemi v seschlé trávě.
„Na co tu vlastně čekáme?“ zeptala se netrpělivě. Zvedl hlavu.
„Znám Salazara, Helgo,“ řekl tiše, „on se sem ještě vrátí.“ Helga protočila oči vsloup.
„Tvrdneme tu už půl hodiny. Salazar chtěl přece odejít. Proč by se měl vracet?“
Godrik neodpověděl. Sám si nebyl jistý svým úsudkem, ale byl přesvědčený, že události dnešní noci zdaleka neskončily. Nad jeho hlavou zatím mraky úplně ustoupily a odkryly zářivý měsíc v úplňku. Ze Zapovězeného lesa se začal ozývat řev a kňučení vlkodlaků.
Mezi temnými stromy na okraji lesa se cosi pohnulo a Godrik bleskově sáhl po hůlce. Helga znepokojeně pohlédla směrem, kterým mířil.
„To tu čekáte na nás?“ Rowena rozvážným krokem vystoupila ze stínů. Helga úlevně vydechla.
„Roweno, není ti nic? Ale kde je…“ Zmateně se zarazila. Světlo, které vyslala ze své hůlky, ozářilo Rowenin obličej a odhalilo její skelné, zasněné oči.
„Roweno…“ vydechla Helga přidušeným hlasem.
„Pochybuji, že by tě brala na vědomí,“ ozval se ledový hlas za Roweninými zády. Godrik tím směrem vztekle vyslal rudý paprsek, Salazar ho však s lehkostí odvrátil.
„Roweno,“ nevzdávala se Helga a žádného z mužů nebrala na vědomí, „vzpamatuj se přece! Proč by jsi měla poslouchat cizí příkazy? Vzepři se té kletbě.“ Poslední slova už málem křičela. Salazar přejel znepokojeným pohledem z Helgy na Rowenu, jejíž oči pomalu získávaly svůj původní, zářivě zelený, odstín. Žena však smutně zavrtěla hlavou.
„Ne, Helgo,“ řekla pomalu, „já mezi vámi nebudu volit. Tahle verze je pro mě… snadnější.“ Godrik ji celou dobu zamyšleně pozoroval. Potom se vztekle otočil k Salazarovi.
„Tohle jsi chtěl?“ vyjel na něj. Salazar sebevědomě přikývl.
„Přesně tohle. Svou úlohu jsem dokončil a až se můj dědic vrátí do Bradavic, bude moct Tajemnou komnatu otevřít. Je mi líto, že to byla zrovna Rowena, kterou jsem využil, aby…“
„Tak dost.“ Rowena se k němu prudce otočila. Zdálo se, že působení kletby definitivně potlačila. Salazarova jistota se na okamžik vytratila.
„Přestaň lhát,“ Rowenin tichý hlas se roznášel po blízkých pozemcích.
„Je od tebe milé,“ střelil po ní zlobným pohledem, „že se mě snažíš krýt, ale teď už to nemá cenu.“
„Řekla jsem dost,“ zaječela. „Všechno, co jsem udělala, bylo…“
„Takže to ty jsi jí poručil, aby mi vymazala paměť, že?“ zavrčel Godrik, který Rowenu vůbec nevnímal.
„Konečně ti to došlo, co?“ Salazar se snažil udržet na tváři provokativní výraz, ten mu ovšem značně narušovaly nervózní pohledy, kterými probodával Rowenu. Ta už se zřejmě přestala ovládat a popadla ho za ramena.
„Tu paměť jsem Godrikovi změnila já,“ vřískla a vztekle s ním zatřásla.
Helga mezitím nenápadně mrkla po Godrikovi a ten přikývl. Měli jen jeden pokus. Svorně zamířili hůlkami a zašeptali krátké povely.
Rowena i Salazar na poslední chvíli uhnuli před omračujícími paprsky, které se proti nim vyřítily a nevěřícně se otočili na své kolegy.
Když Godrikovi došlo, že minul, rezignovaně na okamžik zavřel oči. Udělal chybu a bylo jasné, co teď přijde. Otevřel oči a viděl, jak Salazar i Rowena popadli do rukou hůlky.
Bradavičtí zakladatelé teď stáli po dvojicích proti sobě a vztekle na sebe mířili. V okruhu několika desítek metrů se linula aura moci, vycházející z jejich niter. Stáli na hranici školních pozemků, Zapovězeného lesa a bradavické brány, zaliti měsíčním světlem. Krátký okamžik se vzájemně odhadovali.
„Mdloby na vás,“ zahřměly pak čtyři hlasy současně. Čtyři rudé paprsky se rozlétly do čtyř stran, ale ani jeden z nich nezasáhl cíl.
„Impedimenta,“ zařval Godrik a zamířil na Salazara. Rowena nezjišťovala, jestli se mu podařilo kouzlo odrazit, protože Helga na ni bleskově vyslala poutací kletbu. Lehce se jí vyhnula a zahájila protiútok. Z její hůlky vyšlehly bronzové plameny a rozlétly se k Helze. Ta se mírně zapotácela na místě, ale její štít hlavní účinky kletby odvrátil. Rowenin další útok ho však bez problémů prorazil a vyrval Helze hůlku z ruky.
Zatímco Helga se vrhla po své hůlce, Rowena vyslala další kletbu na Godrika, který se doteď bil se Salazarem. Její kouzlo ho společně se Salazarovým smetlo.
Oba jejich soupeři teď leželi před nimi v trávě a v obličejích se jim zračil jistý poddruh strachu. Také vytí vlkodlaků nyní znělo mnohem blíž.
Godrikovi se v mysli matně vybavila Helzina slova. Kdyby se rozhodli spojit proti nám, bylo by to… přinejmenším těžké. A teď tu oba stáli, s hůlkami v rukou a on s Helgou prohrávali. Ne, zarazil se. Ještě neprohráli.
Rowena cítila v hlavě naprostou prázdnotu. Bojovali mezi sebou. Vztekle obrátila hlavu k lesu, ze kterého se čím dál hlasitěji ozývalo vytí a řev jeho obyvatel.
Vtom ucítila, jak ji někdo popadl kolem pasu a strhl k zemi. Kus nad ní prosvištěl vzduchem šarlatově červený plamen. Zalapala po dechu. Prokletí Jericha, které na ni Godrik vyslal, byla minimálně užívaná kletba. Většinou ji používali ti, co neměli dost odvahy, aby vyslali smrtící kletbu, ale zároveň chtěli své protivníky poslat na doživotní spánek.
Salazar, který ji svým tělem kryl, dokud se plamen neztratil kdesi v lese, se zadýchaně svalil vedle ní. Vzápětí se ze vzduchu snesla zářivá síť a uvěznila je mezi stříbřitými vlákny.
Godrik a Helga už zase stáli na nohou a hůlkami v rukou. Rowena je probodla nenávistným pohledem.
„Tak Jericho, jo?“ vyprskla vztekle. Godrik si ji měřil tvrdým pohledem.
„Věděl jsem, že tě nezasáhne,“ prohlásil a střelil pohledem po Salazarovi, který zjevně hledal nějakou slabinu jejich vězení. Helga nerozhodně postávala vedle Godrika. ¨
„Nevím,“ ozvala se tiše, „jestli tahle kletba byla skutečně nutná…“ Mávl rukou, aby ji umlčel a znepokojeně se ohlédl k lesu. Svou pozornost tak odvrátil přesně v okamžik, kdy neměl.
Dvojice výbuchů z hůlek rozmetala síť na prach a oba zajatci se bleskově postavili na nohy.
Helga o kus ucouvla. Oči Roweny i Salazara byly zastíněné šarlatovým leskem.
Godrik otočil hlavu a vztekle zaklel. Následovala série světelných záblesků, během nichž se rivalové opět rozdělili do dvojic.
Vytí vlků stále sílilo. Nejspíš se přibližovali, rozrušení blízkou bitvou. V jednom z hradních oken se rozsvítilo mihotavé světlo.
Rowena odvrátila Helzin útočný paprsek, když v tom zahlédla ten záblesk. Pozemek v okruhu několika desítek metrů zalila zlatavá záře. Zaslechla Godrika, jak ostře vykřikl ‚Pozor!‘. Obrátila se.
Spatřila vlkodlaky, objevující se na okraji lesa, Godrika, jak se zděšeným výkřikem klesá na kolena a Salazara, jak se bezvládně hroutí k zemi.
Světlo zmizelo, ale to bylo to jediné, co se změnilo. Godrik jako v transu zíral na výsledek svého zaklínadla.
Rowena nepřemýšlela dlouho. Godrik použil kouzlo, běžně užívané ke zneškodňování kouzelných tvorů. Chtěl zničit jednoho z těch vlků. Jenže mířil špatně… jeho varování přišlo pozdě. Co na tom, že to nechtěl udělat?
Roztřesenou rukou zvedla hůlku s zamířila na klečícího muže. Nebyla schopna přemýšlet racionálně. Její hlas zněl zastřeně.
„Avada…“ Nedořekla, místo toho se bezvládně zhroutila k zemi, když ji zasáhl Helzin omračující paprsek.

XVII.

Godrik Nebelvír klečel v trávě a svět okolo pro něj přestal existovat. Chtěl to ukončit jakkoliv… jen ne takhle. Tím kouzlem je chtěl všechny ochránit, ale místo toho… Neměl odvahu podívat se do Salazarova nevidomého obličeje.
Kousek od sebe slyšel Rowenin hlas, vyslovující slabiky smrtící kletby. Neuhnul. Přál si zemřít za to, co udělal. Zabil svého nejlepšího přítele…
Smrt však nepřicházela. Místo toho se ozvala tupá rána, jak omračující kouzlo narazilo do Roweny.
„Musíme odsud zmizet,“ dolehl k němu Helzin hlas. Pomalu k ní otočil hlavu.
„Godriku, tak dělej,“ zaječela. Po tvářích se jí koulely slzy. „Ti vlci se přibližují.“ Přivřel oči.
„Helgo, já…“
„Nebyla to tvoje vina, ale jestli se okamžitě nezvedneš, nás tři už na svědomí mít budeš.“ Přikývl s zvedl se. Do obličeje se mu pomalu vracela původní rozhodnost.
„Ale co… co Salazar… nemůžeme ho tu nechat…“ Vtom se jeden z vlkodlaků rozzuřeně vrhl vpřed a Helga ho bleskově srazila svým kouzlem.
„Není čas,“ vykřikla, „pokus se radši zachránit ty, kterým to ještě pomůže.“ Rozhlédl se. Rowena stále ležela v trávě v bezvědomí.
„Dobře,“ hlesl, „kryj mi záda.“
Když Godrik popadl Rowenu do náruče a s Helgou v patách se rozeběhl k hradu, bylo to na poslední chvíli. Z Helziny hůlky vyšlehávaly zelené a zlaté paprsky a další vlkodlaci, kteří se rozhodli zaútočit, padali mrtví k zemi. Po chvíli, zřejmě uvážili, že bude lepší vrátit se do lesa a pomalu se začali vytrácet.
Godrik s Helgou však tempo nezmírnili. Před nimi se už rýsovala vstupní brána, stále otevřená dokořán.

XVIII.

Když se Rowena probrala, zjistila, že leží ve své ložnici. Slunce venku stálo vysoko na nebi, ovšem školní pozemky zůstávaly zahalené v mlze.
Cítila se podivně rozlámaná a hlava jí třeštila, jako by ji trefil pořádně silný omračující paprsek a…
Zarazila se. V myslí jí pomalu vyvstávaly poslední vzpomínky. Temnota blízkého lesa, vlčí vytí, zlatý záblesk…
Nechtěla myslet na to, co bylo po tom. Byla to moje vina, pomyslela si. Pomalu na ni začal doléhat vztek a žal. Zašátrala v kapse pláště po hůlce. Nebyla tam.
To znamenalo jediné – už jí nevěřili. Zvedla se a zamířila z místnosti ven.

„Roweno?“ zatvářila se Helga překvapeně, když vkročila do své učebny lektvarů a spatřila tam svou kolegyni, míchající obsah jednoho z kotlíků.
„Co se přesně stalo, Helgo?“ zašeptala Rowena pomalu. Helga si ji změřila pohledem.
„Nejdřív mi pověz, co to děláš?“ Poprvé k ní zvedla hlavu. Oči měla zarudlé, jako by ještě před chvílí plakala.
„Lektvar Zapomnění, co jiného.“ Helga se posadila na židli vedle Roweny.
„Jsi si tím jistá?“ zeptala se tiše. Rowena rozhodně přikývla.
„Nechci dál nosit v paměti vzpomínky na to, že… že jsem proti vám bojovala a chci zapomenout ten pohled na to, jak… jak…“ hlas se jí zlomil. Z chodby k nim dolehl mužský hlas.
„Helgo? Kde zas…“ Godrik vtrhl dovnitř a překvapeně se zarazil.
„Roweno, ty už jsi se probrala?“
„Copak bych neměla?“ Změřila si ho podezíravým pohledem. Zrozpačitěl.
„No… totiž…“ rezignovaně pokrčil rameny a posadil se na třetí volnou židli u stolku. „Tak dobře. Chtěli jsme tě ještě chvíli udržet v klidu, dokud…“ Zarazila ho.
„To mi chcete říct, že jste mě úmyslně nechali…“ vztekle praštila rukou do stolu. „Kolik času uběhlo?“ Godrik si vyměnil pohled s Helgou.
„Čtyři dny,“ řekl opatrně.
„Čtyři dny…“ opakovala Rowena šeptem a uhasila pod kotlíkem oheň.
„Snad nechceš…“ zalapal Godrik po dechu, když si prohlédl jeho obsah. Vzala jednu z křišťálových skleniček a naplnila ji tyrkysovou tekutinou.
„Chci, ale předtím než to udělám, mi řeknete co se stalo potom, co…“ Godrik si povzdechl.
„Potom na nás zaútočili vlkodlaci, takže jsme se museli rychle dostat zpátky do hradu.“ Skelným pohledem sledovala skleničku, jako by se nemohla rozhodnout.
„A on… on tam zůstal?“ zeptala se tiše. Godrikův výraz potemněl.
„Mrzí mě to,“ šeptl, „ale neměli jsme čas…“ odmlčel se. „Když jsme se tam vydali druhý den ráno, jeho tělo… bylo pryč.“ Rowena pocítila, jak ji opět začínají pálit oči.
„A hmm… co jste řekli studentům?“ Oba se zatvářili znepokojeně.
„Řekli jsme, že… že musel naléhavě odcestovat,“ odpověděl Godrik pomalu. Rowena chvíli upřeně pozorovala dubové dveře v čele místnosti.
„Je to moje vina,“ hlesla pak. Helga překvapeně zamrkala.
„Samozřejmě, že není,“ střelila opatrným pohledem po Godrikovi. „Není to ničí vina…“ Rowena jí však skočila do řeči.
„On mě prosil, abych s ním odešla, Helgo,“ šeptla. „Kdybych ho poslechla, mohl teď žít.“ Nejistě jí položila ruku na rameno.
„Nemohla jsi vědět, co se stane.“ Rowena si zajela volnou rukou do vlasů.
„Chtěla jsem po něm, aby se vrátil, ale… ksakru,“ vykřikla a osušila si oči rukávem pláště. „Co se tady vlastně dělo, celé ty dny?“ zeptala se.
„Prohledávali jsme školu,“ řekl Godrik tiše. Rowena překvapeně zamrkala.
„Cože? A proč?“ Na okamžik zavřel oči.
„Kvůli Tajemné komnatě.“ Roweně se před očima zjevil pohled na dlouhou, tmavou místnost.
„A našli jste něco?“ Helga zavrtěla hlavou.
„Ne. Nic takového tu není a i kdyby přece jen bylo… aktivovat ji přece dokáže jen jeho dědic, takže tady není žádné riziko…“
Rowena ji přestala vnímat. Copak ty dva zajímal skutečně jen nějaký bazilišek ve skryté hradní místnosti? Klidně je teď mohla na to místo zavést, ale jakási vnitřní bariéra jí v tom bránila. Jen jeho dědic...
„Myslíte si snad,“ zeptala se tiše, „že to skutečně skončilo? Že už nikdy nebude po tomto světě chodit člověk, který by byl schopen komnatu otevřít?“ Godrik se zatvářil zmateně.
„Jistě, že ne. Salazar je přece…“ zarazil se, „on přece neměl žádné potomky, ne?“ Cosi v Rowenině pohledu ho donutilo zmlknout. Zděšeně zašilhal po Helze. Tvářila se stejně nevěřícně jako on. Rowena pozvedla sklenku ke rtům, Godrik ji však popadl za ruku.
„Roweno, to nemyslíš vážně?“ Neodpověděla. Místo toho vyprázdnila obsah skleničky.

XIX.

„Heleno, stůj!“
Malé, zhruba tříleté děvčátko se neochotně zastavilo a ohlédlo se na matku. Mělo dlouhé, tmavé vlasy a zářivě modré, zvědavé oči.
Štíhlá, tmavovlasá žena v temně modrých šatech ji doběhla.
„Nemůžeš mi pořád takhle mizet, broučku,“ pokárala ji. Pobaveně si ji prohlédla. Na tmavých vláscích měla posazenou třpytivou čelenku.
„Tohle ale budu potřebovat vrátit,“ usmála se na ni. Dívka se uličnicky usmála.
„To je moje.“
„Podívej, zlatíčko, jestli tohle zničíš…“ Helena nasadila provokativní výraz.
„Tímhle mi někoho připomíná,“ ozval se čísi hlas. Rowena se ohlédla.
„Á, ahoj Helgo. Nečekali jsme tě tak brzo. Kohože ti připomíná?“ Helga na dívenku zamávala.
„Svého otce, samozřejmě.“ Rowena se usmála.
„Je mu podobná?“ zeptala se.
„Víc než si myslíš,“ vydechla Helga tiše. „Ale to jsi koneckonců mohla posoudit sama, kdyby ses tenkrát nerozhodla zapomenout.“ Rowena protočila oči vsloup.
„O tomhle už jsme mluvili. Nevím, co se stalo, a ani to nechci vědět, protože to určitě nebylo nic zrovna šťastného. Nemůžu za to, že jsem zapomněla něco navíc…“ Helga mávla rukou.
„Dobře, už o tom nebudeme mluvit, ale zeptala jsi se sama. Mimochodem, mám vás pozdravovat od Godrika.“
„Nemohl dnes přijet?“
„Hmm… ne. Chtěl ještě udělat jednu věc ve škole,“ při těch slovech nenápadně zamrkala po Heleně. Rowena se zatvářila pobaveně.
„To je celý on. No, byla bys tak laskavá a pohlídala malou? Skočím pro něco k pití.“
„Jo, jistě,“ přikývla Helga a chytla Helenu za ruku, „uděláme si zatím malou procházku, co ty na to Helen?“ Dívka nadšeně zatleskala.
„Ano, ukážu ti králíky na louce.“ Helga se zatvářila zmateně, jelikož se Heleně nepodařilo správně vyslovit ‚r‘.
„Cože mi ukážeš?“ zeptala se. Rowena se zasmála.
„Králíky na louce za Havraspárem.“ Helga přikývla.
„Ach tak. Aspoň, že si zase nechce povídat s hady.“ Rowena pokrčila rameny.
„Nevím, kde k tomu přišla, ale zkrátka jim rozumí. Nemůžu za to.“ Helena zatahala Helgu na rukáv.
„Tak jdeme,“ vyzvala ji netrpělivě. Helga si povzdechla a obě se od Roweny oddělili.
Rowena se vydala po dlážděné cestě směrem k hradu. Slunce se pomalu chýlilo k západu a stíny se prodlužovaly. Vtom ji přepadl zvláštní pocit, jako kdyby ji někdo pozoroval. Otočila se. V okolí však nikoho nezahlédla.
Potřásla hlavou. Něco se ti zdálo, pomyslela si. Chtěla pokračovat v cestě, když v tom zahlédla krátký pohyb za skupinou stromů.
„Je tam někdo?“ zavolala a v ruce sevřela hůlku. Nic se neozvalo. Rozběhla se k tomu místu a prodrala se skrz keře a stromy. O několik desítek metrů dál se volným krokem vzdalovala tmavá postava zahalená v plášti.
„Hej, vy tam,“ zkusila to znovu. Postava se zastavila a ohlédla se. Byl to muž s tmavými vlasy a modrýma očima, podobnýma Heleniným. Roweně připadal matně povědomý, ale nemohla si vzpomenout, kde se s ním už setkala. Muž si ji zamyšleně prohlížel.
„Musím říct,“ promluvil pak, „že i po těch třech letech jsi pořád stejně krásná.“ Rowena se zatvářila zmateně.
„My se snad známe?“ zeptala se. Muž překvapeně zamrkal.
„Copak jsi zapomněla?“ Zkoumavě ho pozorovala.
„Chtěla jsem zapomenout.“ Po chvíli přikývl, jako by konečně něco pochopil.
„Tím se mnohé vysvětluje.“ Nespouštěla z něj oči. Odkud ho ksakru zná?
Nejspíš vytušil její pocity, protože k ní přistoupil blíž.
„Udělal jsem chybu, já vím. A musel jsem za ni zaplatit tím, že jsem se tě vzdal. Ale tenkrát to bylo jediné řešení. Zahrát to dost dobře…“ Jeho slova jí nedávala žádný smysl.
„Nemám ponětí, co tím…“
„To je jedno,“ skočil jí do řeči. „Chtěl jsem jen, abys věděla, že takhle jsem to neplánoval.“ Stále ho přejížděla zmateným pohledem.
„Musím jít,“ řekl pak a nerozhodně přešlápl.
„Musíte jít?“ zeptala se pomalu. Usmál se.
„Jsi pořád úplně stejná.“ Nejistě ji přitáhl k sobě. Lehce sebou trhla – tenhle pohyb znala… V příštím okamžiku ji zlehka políbil na rty. Stejně, jako tolikrát… Moment, jak si tím mohla být tak jistá? Povzdechl si.
„Neodcházím na dobro.“
„Moment, počkejte..“ Chtěla ho chytit za loket, ale přesně v ten okamžik se přemístil pryč.

Tu noc se Rowena z Havraspáru neklidně převalovala v posteli. Ve snu ji pronásledovaly zmatené výkřiky, vytí divokých zvířat a zlaté záblesky světla. Znovu stála v té sklepní bradavické pracovně a mířila na Godrika hůlkou. Už zase se ocitla v té temné síni plné kamenných sloupů, už zase… S výkřikem se posadila.
„Maminko?“ Helena se tvářila vyděšeně. Rowena ji pohladila po tváři.
„To je v pořádku, broučku,“ řekla, i když se tak ani v nejmenším necítila, „běž si zase hezky lehnout.“ Dívenka nejistě došla ke dveřím a ještě jednou se ohlédla na matku.
Rowena zalapala po dechu. Konečně ty oči poznala. V hlavě jí cosi secvaklo a zničehonic se začaly uvolňovat léta potlačované vzpomínky. Vlčí vytí v dáli, vyděšený výraz ve tvářích Godrika a Helgy, zlatý záblesk, ten muž s modrýma očima, kterého považovala za mrtvého…
„Salazare,“ vydechla do tmy.